Milé kojící či do budoucna kojení plánující ženy, stejně jako všichni lidé, kteří kojení podporujete či vás alespoň trochu zajímá. Je to zase tady. Dudlíčky. Někdy mám pocit, že se s tím s kolegyněmi pořád opakujeme, ale když vám za jeden den zavolají tři ženy s odmítáním kojení, nepřibíráním miminka a bolestivým přisáváním a ve všech těch příbězích vězí tahle náhrada prsu, obvykle i s komentářem „máte pravdu, že se to změnilo poté, co jsme ho začali používat“, tak mi to prostě nedá. Takže opakování matka moudrosti.  

Kde začít. Asi u toho, že kojení má svou jasnou a naprosto jedinečnou fyziologii. Podívejte se na prs jakékoliv ženy a uvidíte tvar, který odpovídá tomu, co je miminku dáno strkat do pusinky, aby se to děťátko i ta pusinka správně vyvíjeli. Vůbec nejde o to, jestli jsou ty prsy malé nebo velké, bradavky tlusté nebo neexistující. Základem totiž je, že děťátko s řádně otevřenými ústy pojme dovnitř pořádný kus této prsní „hmoty“ tak, aby bradavka směřovala nad jazykem pěkně hluboko dovnitř podél horního patra a rty, zejména ten spodní, přitom zůstaly pěkně ohrnuté. Celá plocha rtů včetně koutků se tak dotýká dvorce ženy. Udělejte „á“ a strčte si do pusy hřbet dlaně a uvidíte, kolik se toho dovnitř vejde.  

Nám už jsou takto otevřená ústa možná nepohodlná, ale pro miminko je to otázka instinktu a přežití. Pokud ho nestačíme nějak zblbnout nebo nemá sakra smůlu a třeba něco skřípnutého nebo jinak pochroumaného, prostě takto od začátku pusinku otvírá. A dobře dělá.

Kdyby stačilo, aby se při kojení chytilo jen bradavky, možná by naše prsa vypadala jako dudlíky. Jenže bradavka není místo, na které má být v ústech dítěte vyvíjen jakýkoliv tlak. Nemá skončit semknutá mezi rty (au!). Není na to připravená a není divu, že někdy praskne, pokud není v ústech dobře schovaná. Naprosto nepodložená je i představa, že sáním pouhé bradavky dítě dostane kdo ví jaké množství mléka. Jo, když máte to štěstí a mléko vám teče i ušima jen se miminko zavrtí, tak to do něj možná chvíli padá až se zajíká, i když je špatně přisáté. Ale dlouhodobě tohle nefunguje. V bradavce se mléko neschovává. Potřebujeme, aby miminko stlačovalo rtíky a jazykem právě dvorec. Jen to mu umožňuje dostatečný příjem mateřského mléka.

Taky si sami zkuste, co se děje s vašimi ústy a obecně svalovým napětím v celé tváři a krku, když si dáte do pusy něco úzkého. Třeba brčko, nebo prst. Stačí jen udělat ten dudlíkový pohyb. Sledujte, jaké všechny drobné svaly se rázem musí zapojit. Co dělá tvář. Co dělá jazyk. Nebo spíš co nemůže udělat jazyk: při kojení má totiž za úkol dostat se až přes spodní ret, což se jaksi se zavřenými ústy nedá dost dobře zvládnout.  

Sání na úzkém, ať už je to lahvička, klobouček, prst se stříkačkou či cévkou nebo dudlík, má hned několik zásadních negativních efektů, a to, že se u některých dětí nemusí hned nebo skoro vůbec projevit bohužel neznamená, že ohromnému množství jiných nepokazí kojení. Někdy je to tak rychlé, že miminko naprosto zmateme a ono se třeba i přestane přisávat (rozuměj zapojí jiné svaly, vtiskne si jiný způsob sání a na prsu už mu to pak nejde) a nám pak nezbývá, než věnovat mnoho času a trpělivosti nápravě. Jindy ke zhoršování situace dochází postupně, jaksi plíživě, ovšem často s podobným výsledkem, kterým je významné zhoršení kojení.  

Důvodů je hned několik. První již jen zopakuji: když se miminko na prsu pokouší používat podobný způsob sání, jako na dudlíku (nebo čemkoliv úzkém), není to efektivní. Neuchopí potřebnou část prsu, zapojuje jiné svaly, prostě to dělá jiné věci. Někdy to rovnou vede k tomu, že se dítě dostatečně nenakojí, jindy to „jen“ postupně snižuje tvorbu mléka.

Na sníženou tvorbu mléka reagují různé děti různě. Některé se poměrně rychle u prsu zlobí, jiné dlouho vypadají, že je vše v pořádku, a překvapí nás až pokles na váze při další kontrole u pediatra nebo jejich „z ničeho nic“ odmítání kojení. Ani jedno nechcete.

Když používáme dudlík, zpravidla je výsledkem i to, že se miminko nakojí méně často a nevypije tedy tolik mléka, jako by potřebovalo. Což opět vede k jeho nedostatečné tvorbě. Opravdu totiž, což se každému nemusí hned pozdávat, může a v zásadě i má dostat prso kdykoliv má potřebu sát. Tady samozřejmě narážíme na zásadní témata, kterými jsou čas ženy pro sebe a potřeba nás žen mít určitý rytmus, který nás drží v náročné situaci nad vodou (o tom třeba někdy jindy), očekávání, jak to má být se spánkem dítěte (viz můj předchozí článek) a naše schopnost miminko utišit jinak, když prs nefunguje (tomu se taky ještě můžeme pověnovat jindy). To je hromada věcí, se kterými se jako čerstvé matky potřebujeme popasovat a není to obvykle právě jednoduché, navíc těžko v dnešním světě očekávat velkou a vlídnou podporu, která nás k tomu nasměruje. Prosím, za naše děti i naše mateřské sebevědomí: hledejme ji a hýčkejme si ji! Laktační poradkyně, duly, porodní asistentky, kojící kamarádky, podpůrné skupiny při kojení… Jak říká moje máma: vy máte dnes tolik možností, kdybych já je tenkrát měla, taky bych to dělala jinak!

Hluboce věřím, že někde uvnitř nám cosi říká, že to miminko se nám narodilo proto, že se o něj dokážeme postarat i bez dudlíčků a jiných náhrad, a celá lidská fyziologie mi dává zapravdu, když tvrdím, že skutečně pro miminko není nic konejšivějšího, než přítomnost maminky, sání z jejího prsu a pohyb v symbióze s jejím tělem (tatínci samozřejmě dle možností tuto péči doplňují). Kdyby k usnutí a spokojenost potřebovalo kus plastu, narodí se s ním přivázaným na pupeční šňůře. Nechci se tím dotknout nikoho, komu se kojení nedařilo. Je mi to líto a chápu, že ne vždy je vše jednoduché a v našich možnostech. Ale tohle je text o tom, v čem dudlíčky škodí kojení, tak nekojené děti nechme stranou, tam platí úplně jiná pravidla.

Miminko také pro svou spokojenost potřebuje, abychom dokázali poměrně rychle reagovat na jeho projevy, na jeho komunikaci. Mezi takové signály patří už to, že se probírá (není nic krásnějšího, než se probouzet a rovnou spatřit láskyplné oči milující osoby, to přeci platí i pro nás dospělé), vrní, vrtí se, kňourne si, otáčí hlavičku a pusinku. U novorozenců v zásadě už jen ten fakt, že jsou vzhůru a „nic nepotřebují“ je výzvou k péči. Pokud pláče (a to samozřejmě občas bude, jak jinak nám má říct, že ho něco trápí), možná i proto, že jsme nebyli vyladěni na jeho jemnější komunikaci a ono nám to musí říct důrazněji.

Teď bych se mohla dlouze rozepisovat o pláči miminek, co to s nimi i s námi dělá a co by ve skutečnosti potřebovali, ale píšu o dudlících, tak udělám krok zpět. Pokud přijmeme za skutečnost, že miminko touží po našem napojení a uspokojování svých potřeb, třeba proto, aby věřilo, že svět je dobré místo, ve kterém má smysl říkat, že něco potřebuju, pak si umístěním dudlíku do jeho úst trochu komplikujeme situaci. Místo, abychom jeho potřeby naplňovaly my, jeho mámy, vznikalo tak mezi námi pouto a naplňovalo to obě strany hormony lásky a spokojenosti, dáme mu do úst věc, která tuto funkci převezme za nás, ale jaksi plošně, bez přesně mířené reakce, přes kterou navíc ani nevidíme, jak se miminko tváří a část jeho potřeb tudíž nutně zůstane ignorována. Takže s námi bude méně „mluvit“, více si vystačí samo, bude více spát… to zní trochu jako ráj na zemi, ale skutečnost je taková, že by mu více prospělo, kdybychom my zůstávaly těmi, kdo mu budeme pomáhat regulovat své tělo a cítit blaho (a samozřejmě to nejde udělat vždy hned a bez pláče a dokonale, to po nás naštěstí ani nikdo nechce).

Dudlíčky navíc výrazně ovlivňují i celý vývoj ústní dutiny, čelisti a navazujících prostor. Když to velmi zjednoduším: když je něco ještě měkké a pružné a já s tím měsíce hýbu jinak, než jak se to mělo vyvinout, prostě se to vyvine do jiného tvaru. Tečka. Věděli jste třeba, že častější výskyt zánětů středouší u nekojených dětí souvisí právě s vývojem čelisti a navazujících prostor, který je u dětí na lahvi a s dudlíky jinak stimulován a tyto prostory jsou pak náchylnější k onemocnění? A to ani nemluvím o tom, co jiný vývoj čelisti dělá s růstem zubů, jejich dosedáním na sebe a následně jejich kazivostí, to už by byla úplně jiná kapitola.

Stačilo? To, že dudlík bývá i častým zdrojem infekce mi už ve světle všech ostatních věcí přijde jako zanedbatelná drobnost. 

Z historického pohledu je to prosté a pochopitelné (a proto také absolutně nikoho nesoudím za to, že dudlík používá a všem ženám, které se navzdory informacím rozhodnou jít touto cestou, držím palce, aby jim to fungovalo tak, jak potřebují). Zkrátka jsme se vývojem lidstva dostali do situací, kdy jsme z kulturního či ekonomického hlediska uvěřili, že potřebujeme děti více odkládat. A protože ony se nenechají odložit jen tak, tady ležím, spím a nic nechci (protože takhle to pro ta naše holátka, která ke zdravému růstu potřebují naši blízkost, není výhodné), museli jsme vymyslet, jak to zařídit, aby nás méně potřebovala. Dát jim místo prsu do pusy dudlík bylo jedním z nabízejících se řešení. A samozřejmě v tomto smyslu velmi účinným. Tak účinným, že se v západní společnosti velmi plošně rozšířil, navzdory všem varováním před jeho nežádoucími účinky.

Z ekonomického hlediska je to bohužel také celkem jasné, i když spíš tak prvoplánově, protože když si představíme, kolik dětí by se déle kojilo a kolik peněz by se ušetřilo třeba za zdravotní náklady, kdyby se dudlíky nepoužívaly, tak by to už tak jednoznačné nebylo. (Do úvah o našem psychickém zdraví se tu raději pouštět nebudu.) Já nemám ráda jakékoliv teorie o spiknutí, ale jednu věc si přiznejme: žijeme ve světě, kde nejlepší výsledky má ten, kdo má dobrý marketing. Na kojení se nijak zvlášť dobrý marketing udělat nedá a navíc, kdo ve světě businessu vydělá na tom, že ženy kojí? Nikdo. Ale na prodeji lahviček, dudlíčků a umělého mléka se vydělat dá. Notně. Takže stejně, jako nám někdo rád vysvětlí, že nejlepší svačinka na dovolenou pro nás i naše děti je směs bílého cukru, bílé mouky a nízkoprocentní kakaové polevy, bez obav nám vysvětlí, že to nejlepší, co potřebujeme pro naše maličké, je některý z těch báječných výrobků, který potěší maminky i jejich dětičky a navíc jsou skoro jako prso.

Když budete nahlas říkat, že ženy mají kojit, protože děti na to mají právo, budete za teroristku nerespektující individuální potřeby dnešních žen.

Když dáte ženám do dárkové krabičky v těhotenství dudlíček, krémíček a plenečku od cesty… spokojená máma, spokojené dítě, no ne? (Ale kuš, babo jedovatá!)

Abych to nějak shrnula: vaše dítě dudlík nechce. Chce vás. Chce se kojit. Bylo k tomu vyvinuto, má pro to všechny předpoklady (vy taky!) a nejúčinněji to napomáhá jeho rozvoji. A věřte nebo ne, chce se kojit déle, než kolik je průměrná doba kojení v naší zemi.

Ale přizpůsobí se, samozřejmě.

Tak vám všem přeju, abyste byli spoKojení.

A klidně mi zase zavolejte, kdyby to přestalo fungovat. Podpořím vás, poradím, jen vám mohu slíbit, že se mimo jiné dozvíte, že máte pokud možno zahodit tu plastovou náhražku.

Klasická očekávání o hodném a spokojeném miminku bývají založena na předpokladu, že správné je, když si dítko pěkně dvě až tři hodinky pospí, pak se nakrmí, hrajeme si s ním, a pak zase na ty tři hodinky usne. A ideálně se nejpozději kolem půl roku naučí prospat celou noc. Není divu, že je velká část rodičů rozčarována nebo trpí pocitem, že museli něco udělat špatně, když se jim to takto nedaří. Případně saháme po nejrůznějších metodách, jak miminko naučit spát podle našich očekávání, a pomůckách typu dudlík, zavinovačka a dlouhé houpání v kočárku, které to dětem umožní. Tyto postupy, ač obvykle zafungují, však přinášejí určitá rizika, o kterých bychom měli vědět, abychom se mohli svobodně rozhodnout, zda se touto cestou chceme vydat. ​

Pojďme se však nejprve podívat na tu přirozenou potřebu spánku u miminek. Dnešní výzkumy dokazují, že děti ke své regulaci, tedy k pocitu spokojenosti, správnému dýchání, rozvoji mozku a cítění sebe sama potřebují kontinuální blízkost pečující osoby, ideálně matky. Houpala je v bříšku celé těhotenství a dnes již víme, že právě toto houpání je první věcí, které dítě v děloze vnímá a ke kterému se vztahuje jako k něčemu správnému a bezpečnému. Čerstvě narozené miminko, které spí v těsné blízkosti maminky, mnohem lépe dýchá. Když lépe dýcháme, celé naše tělo lépe funguje: máme lepší hladinu cukru v krvi, menší hladinu stresových hormonů, lépe nám pracuje trávení. A lépe se nám spí. ​

Když se takové děťátko probouzí, obvykle to není s brekem z nuly na sto. Nějakou dobu, klidně i pár desítek minut, se probírá z tvrdého spánku a začíná dávat najevo první signály, že by se chtělo nakojit. Když na ně reagujeme, nemusí vůbec začít plakat. Je klidnější, trpělivější, zpravidla se tedy i lépe přisaje a nakojí. I my ženy býváme klidnější, když dáváme k prsu neplačící dítě, protože ano, pláč našeho miminka nám říká „rychle jednej, tady je něco špatně“ a dlouhodobě ho velmi špatně snášíme. Stojí tedy za zvážení, zda opravdu musíme miminko nejdříve přebalit, namazat a dále opečovávat, než dojde ke kojení. ​

Malé miminko má reálně k dispozici třeba dvacet pět minut, po které vydrží být bdělé a spokojené, a už zase potřebuje usnout. A obvykle tento čas potřebuje prakticky celý strávit činností, která ho sytí a uklidňuje, tedy kojením a nošením, houpáním. To jsou způsoby regulace, které jsou dětem a matkám odnepaměti dány a jsou velmi efektivní: když dám k prsu ještě klidné dítě, nebude muset křičet a rozčilovat se. Nebudeme pak tedy muset uklidňovat jeho podrážděnou nervovou soustavu, která se sama uklidnit neumí (a ještě dlouho tomu tak nebude). Když nebude rozrušené, a pokud kojení jako takové funguje, dobře se napije a možná zase rovnou usne. (A ano, nám zůstane to neřešitelné dilema, kdy ho tedy přebalit, když bylo lepší začít rovnou kojit.) Když neusne, ale chvíli na nás spokojeně kouká, je potřeba si s velkým vyladěním všimnout chviličky, která následuje téměř vzápětí, kdy je mu ještě dobře a jakoby vypíná, a pomoci mu v tomto poklidném okamžiku znovu usnout. Když tento moment mineme, máme znovu podrážděné a těžko uklidnitelné dítko, které bude hůře usínat i spát. ​

Kolem usínání samotného se v naší společnosti opět traduje spousta mýtů třeba o tom, jak máme miminko uložit do klidu a ono si spokojeně usne. Některé děti to tak samozřejmě mají, ale obecná realita je taková, že jsme geneticky i zkušeností z dělohy nastaveni usínat při sání a (nebo) za pohybu. Naše děti pramálo zajímá, že žijeme v 21. století a netrávíme čas sbíráním borůvek nebo jiným pohybem venku. Nebo že nám dokonce někdo vnucuje myšlenku (naprosto uměle vytvořenou), že dítě, které potřebuje usínat v naší blízkosti, s námi manipuluje a bude rozmazlené a nesamostatné, závislé. ​

Takhle ale závislost nefunguje. Závislost maličkého dítěte na matce je jedinou zdravou a skutečně potřebnou závislostí v životě lidského druhu. Je to naše biologická výhoda, součást naší strategie přežití. Dítě je na nás stoprocentně závislé, nejen proto, že se o sebe samo nepostará a potřebuje se tedy na nás stoprocentně navázat (a tento proces trvá dlouhé měsíce a umožňuje správný vývoj, který ovlivní třeba jeho schopnost navazovat vztahy či regulovat emoce), ale jak již bylo řečeno, i proto, že bez naší přítomnosti mnohem hůře reguluje své tělesné procesy jako je dýchání, trávení, spánek a zpracovávání podnětů. Blízkost matky je tedy naprosto bazální potřebou dítěte, která se postupně sytí a jak rosteme, dospíváme ke schopnosti zvládat více a více věcí sami, nezávisle. Což nic nemění na tom, že kdykoliv je toho na nás moc, potřebujeme se běžet zregulovat zpátky do matčiny náruče, abychom pak zase mohli odvážně vykročit po vlastní trajektorii. A netrpěli pak později v životě závislostmi všeho druhu. ​

Ale zpět ke spánku. Miminko se tedy nakojilo, nějak jsme se postarali o jeho sucho a čisto a potřebuje zase spát. Některé děti, obzvláště ty ještě hodně maličké, prostě usnou. Jejich systém je brzy přetížen a tak se vypne a je to. Jaké však bývá naše překvapení, když se to po pár dnech či týdnech změní. Jak to, že nespí? Proč tolik pláče? Má dost mléka? Proč se probudí, jakmile ho položím? To jsou velmi časté otázky, které jako laktační poradkyně slýcháme dnes a denně. A samozřejmě potřebujeme ověřit a umět ženy naučit rozpoznat, zda jejich dítě dost pije a nesouvisí to s příjmem mléka. V mnoha případech však nejde o kvalitu kojení, ale o prostý fakt, že miminkům stačí o podnět dva více, než potřebují, a jsou přetažená. A každý na sobě jistě známe, jaké to je, když jsme přetažení. Pak už se nám vůbec neusíná dobře. ​

Co se stane, když se rozhodneme tyto poznatky ignorovat? Představím vám několik možných scénářů (zcela imaginárních, volně sestavených z mnoha kazuistik, pokud jste se v nich našli, podobnost je čistě náhodná). ​

​3. Žena Z. Miminko se probouzí po čtyřech hodinách spánku. Pláče. Žena ho vybaluje ze zavinovačky, přebaluje. Tiší ho. Když se trochu uklidní, dává ho k prsu. Nakojí ho, zabalí do zavinovačky a jde chvíli jezdit kočárkem. Miminko hned neusíná, dostává tedy dudlík. Za chvilku spokojeně spí. Chvíli jezdí, pak ho nechá spát v předsíni nebo na balkóně. Krásné tři hodinky, ve kterých může stihnout něco udělat. Miminko se vzbudí hladové, rovnou pláče, ale s tím si žena umí poradit. Tímto způsobem přes den asi pětkrát nakojí. Někdy šestkrát, večery jsou náročnější. Dudlík obvykle zabírá. Večer dítko dobře zavinuté usíná, dudlík za chvíli vyplivne. Spí šest hodin. Nad ránem se v polospánku nakojí a ještě usíná. Idylický život. Až na návštěvu pediatričky a neradostnou zprávu, že miminko nepřibírá jak by mělo. Přichází domů s krabicí umělého mléka a pocitem rozčarování a selhání. Vždyť to tak pěkně fungovalo.

Všechny příběhy mají jednoho společného jmenovatele, a tím je spánek. Dobře ilustrují, jak důležité je naše pochopení, že miminka potřebují usínat s námi. Že jim k tomu moc pomáhá celkem intenzivní pohyb, třeba na míči, nebo blízkost mámy při její přirozené činnosti s dítětem v šátku. A poslední příběh navíc přináší sdělení, že záleží i na tom, jak dlouho miminko spí. ​

Spánkový cyklus novorozeňat je poměrně krátký. Je to tak výhodné: dítě se častěji nakojí, v mělčím spánku lépe dýchá, všechno funguje. Dítko zhruba dvacet minut usíná, aby pak dalších třeba dvacet minut spalo a už se zase pomalu probírá. Třičtvrtě hodinka, hodinka a je to. Pokud chci, aby hned zase usnulo, úplně se neprobudilo a naučilo se rovnou navázat dalším spánkovým cyklem, mohu mu zase hned nabídnout prs nebo ho pohoupat. První varianta může být výhodnější stran příjmu mateřského mléka, tak jako tak se dítko postupně naučí některé spánkové cykly spojovat, zejména první noční. Ale i v noci se docela často kojí a vypije spoustu mléka, a spánkem v těsné blízkosti matky dostává množství podnětů, které napomáhají jeho zrání. ​

Z pohledu evoluce naprosto běžná věc, pohledem dnešní ženy možná dost šílený scénář. To máme fakt kojit co hodinu? Neublížíme tím miminku? Kdy budeme odpočívat my? Nebylo by lepší mu pomoci spát déle? ​

Chtěla bych zakončit jednou moc dobrou zprávou: ač to tak na první pohled nemusí vypadat, časté kojení a společný spánek s miminky jsou přínosné i pro nás ženy. Během kojení se nám vylučují v těle hormony, které nás činí odolnější, relaxovanější a pomáhají nám rychleji usínat. Vyladěním se na dítě se i naše těla regulují a lépe spolu s ním fungují, lépe zvládáme naše mateřské úkoly. Pokud by to bylo přírodou zařízeno tak, že nás kojení nějak zásadně unavovalo a likvidovalo, dávno bychom tu jako lidský druh nebyli. Kojení našemu organismu prospívá, je prevencí mnoha nemocí a navíc základním prostředkem vytváření dobré vazby s našimi dětmi. A proto se zkrátka vyplatí hledat, jak to udělat, aby se nám dobře kojilo. ​

​Už několik let se chystám, že si po vzoru dobrých kamarádů sepíšu ty nejzásadnější posuny a objevy uplynulých 365 dní. A málem na to zase nedošlo. Chtěli jsme na závěr roku utéct z Prahy a nenechat tak zejména naši fenku napospas očekávaným dělobuchům a rachejtlím, sehnali jsme si chatičku u Malé skály… ale pak se nám táááááák nikam nechtělo! Holky kašlaly a soplily, ložnice pořád plná banánovek, počítač, který jsem poslední měsíc maximálně ignorovala, na mne radostně mával z nově umístěného pracovního stolu a náš nový byt ve věžáku hned u lesa přinášel v Praze dosud nepoznaný klid. Zůstali jsme. A já mohu pokojně bilancovat. 

​S lednem 2017 do mého života naplno vstoupila Biosyntéza. Dnes mám tedy za sebou první rok psychoterapeutického výcviku ve směru, který je velmi celostní, tělový, pestrý, optimistický a účinný. Objevovala jsem své kořeny a pochopení pro osoby a jevy, které mne v životě předcházely. Hledala jsem ukotvení ve svém těle, dobrou oporu, ke které je třeba se neustále vracet, když se zem rozkymácí. Osahávala jsem si své zdravé životní tempo, prozkoumávala své sny, dýchala, tančila, objevovala svá křídla, léčivé ruce, dychtivé oči, učila se dávat přednost sobě před ostatními. A promítalo se to do všech oblastí mého života. 

Letos se více než kdy dříve učím oddělovat osobní a pracovní čas. Přiznávám, že je to pro mne jedna z největších záludností práce na volné noze, navíc v pomáhající profesi, kde si nemohu dopředu naplánovat, kdy se ozve nová klientka v nouzi. Hledala jsem poměr pravidelných činností a volných termínů pro konzultace a provázení a hlavně obojí rovnala a přeskupovala tak, abych udržela více volných večerů, více soustředěného času s dětmi a mužem, jasnější pravidla pro sebe sama. Ještě je kam růst, ale zlepšuju se. 

​V září nastoupila Beri do školy a Žofi do školky (v obou případech komunitní lesní) a s pravidelnou hlídací výpomocí mi v pracovním týdnu vycházejí tři dny bez dětí a dva naplno s nimi. Ideální rytmus, připadá mi. Zatím se mi nepovedlo zcela vyřešit, jak v tom všem optimalizovat i nutnost online komunikace a propagace svých činností na straně jedné a péči o domácnost na straně druhé, ale rozhodně zefektivňuji. Vnímám, že pravidla nenastavuje nikdo jiný než já, potažmo my. Odmítám rigiditu, hledám laskavý řád. A jsem nesmírně šťastná, že mě živí činnosti, které miluju a vidím v nich smysl. 

​Na jaře nám s mužem došlo, že jsme se úplně přestali zabydlovat v bytě. V myšlenkách jsme už dlouho byli jednou nohou pryč a odráželo se to v domácí pohodě. Než jsme se však rozhoupali začít něco měnit (neplánovali jsme se stěhovat, spíš reorganizovat), nabralo to nečekaně rychlý spád, který vyvrcholil podzimním hurá stěhováním na Kamýk. Ukázalo se, jak moc nás dokáží podpořit kamarádi, že v čase bez dětí jsme zase parťáci i milenci, že změna je skutečně život, i když by to mohlo znít jen jako klišé. 

Na Kamýku je nádherně. Nový podnájem má kouzelnou atmosféru a blahodárný vliv na naši rodinnou pohodu – už bylo načase. Bude to jistě i tím, že máme pomalu za sebou náročné období života s malými dětmi. Letos přišel první víkend, kdy byly holky obě u babičky, první čtyři dny, kdy je vzal muž s sebou na hory, první noci, kdy Žofi z vlastní postele ve vedlejším pokoji přicupitá až nad ránem. 

​Cítím, že v závěru roku 2017: rovněji stojím, hlouběji dýchám, více (se) objímám a miluji, jsem více v přírodě, lépe znám svou hodnotu, vnímám svůj cyklus, spím víc hodin v kuse, dopřávám si více péče a plnosti chutí, kvalitněji naslouchám druhým, méně mě toho rozhodí, snáze pouštím, co už mi neslouží a o poznání více důvěřuji životu. A hodně se těším, co mi přinese rok 2018. 

​PS: Konec roku doma mi přinesl i radost z tvorby hned tří PF: rodinného a dvou pracovních. S díky za společný čas nejen v roce 2017 přikládám.

Dnes mi Facebook připomněl, že jsou to přesně tři roky od chvíle, kdy jsem poprvé zveřejnila odkaz na tento web. Označení Být si blízko vzniklo jen nedlouho předtím, do té doby jsem to byla prostě já, kdo poskytoval své nosící a laktační poradenství, spíše jako doplněk k překladům a práci v jazykové škole. Být si blízko přišlo spolu s uvědoměním, že cesta, po které se od narození první dcerky postupně vydávám, má smysl a já pro ni dostala do ranečku hojně naloženo. Jsem vděčná, že mi to došlo, jelikož tohoto mého přesměrování rozhodně nelituji.  

S ohromením koukám, co se dá za tři roky stihnout. Byla jsem v půlce druhého těhotenství. Ještě před porodem jsme s Peťou stihly rozjet podpůrnou skupinu při kojení a kontaktním rodičovství, která od té doby žije a nepřestává žít a přinášet každotýdenní "domov" desítkám žen s malými dětmi. Už se v ní protočilo tolik mikrogenerací, podniklo tolik společných akcí, nasdílelo tolik silných příběhů...

Po narození Žofi jsem dokončila kurz pro lektorky vědomé a aktivní přípravy na mateřství a rodičovství a pokračovala kurzem pro lektory předporodních příprav. Zamilovala jsem se do skupinových příprav na kojení, na kterých vždy všem přeju, abychom se už, pokud si to nebudeme přát, nemusely vidět, a skutečně mám největší radost, když se prevence zadaří a nejsem už potřeba. Začala jsem také pořádat pravidelné kurzy nošení, zejména na zádech, které se ze skautské klubovny postupně přesunuly k nám domů, do dnešní geniální podoby, kdy se nejen trénují praktické úvazy na břiše, zádech či boku, ale také si v malé skupině popovídáme a dáme si společný zdravý oběd. Shodou okolností i při psaní tohoto příspěvku myslím na to, co budu zítra vařit, než další čtveřice žen dorazí na dopolední kurz :)

V té době jsem si také začala osahávat rozdíl mezi poradkyní a průvodkyní a vědomě se rozhodla být víc a víc tou druhou - nevytvářet závislost na mých radách, ale spíše podporovat ženy, aby se mohly spolehnout na vlastní síly a intuici. A samozřejmě poskytovat co nejlepší informace a podporu. Ne vždy se mi to dokonale daří, ale jdu do toho s upřímným odhodláním a učím se být skutečně k dispozici tak, jak to daná žena potřebuje. Má cesta také začala směřovat k psychologické podpoře a po loňském intenzivním kurzu v Remediu jsem začala oficiálně poskytovat i krizovou intervenci. Kde v mých začátcích bylo v popředí mých snah dobré kojení a spokojené miminko, tam jsou dnes spokojené ženy. Ideálně spokojeně kojící, ale když to nejde jinak, tak i spokojeně nekojící. 

A to už nemělo daleko k zacílení úplně mimo kojení a nošení, do čisté podpory žen toužících po sebepoznání a seberozvoji. A tak vzniklo Putování krajinou našeho ženství, nádherný projekt devíti tématických setkání, která pomáhají poznávat, pojmenovávat, integrovat a měnit to, čím žijeme. Jemně, bezpečně, s respektem. První velmi naplňující běh pomalu končí, druhý právě pouštíme do světa a těšíme se na nové účastnice!

Hodně toho je, věru. Ty tři roky zpátky jsem trochu váhala a říkala si, jak mě může laktační a šátkovací poradenství uživit. Každou svou klientku uvidím jednou, max několikrát. Pohledem zpět se směju. Ano, mnoho žen vidím jen v situaci akutní potřeby, ale mnoho se vás vrací a zapisujete se mi svými příběhy hluboko do srdce. V mnoha případech se z nás staly kamarádky, ba i přítelkyně. Nejedno vaše dítko vidím růst a děláme na sebe čáry máry na lekcích skřítků. Děkuji vám za tuhle obrovskou důvěru. Moc si jí vážím. 

A co bude dál? Vždycky jsem měla spoustu obrazů toho, co by mě lákalo a bavilo dělat, i nyní si některé maluju. Za další tři roky se, jak vidíte, může přihodit kde co, ale krásně se vidím třeba v počátcích své terapeutické biosyntetické praxe nebo jako supervizní podpora svým kolegyním při hledání cest, jak nevyhořet. Nu, povíme si :) Tak na další úspěšné roky!

Taky už by se mohla kojit méně, povzdychla jsem si ve skupinové diskusi a trošku záviděla těhotným kamarádkám, že jejich starší děti začínají spát celou noc. 

Taky už by ses mohla kojit méně, říkám jí druhý den. Třeba jen před usnutím a pak až ráno, co ty na to?

Jako bych to řekla do kouzelného sluchátka. Neozvalo se sice známé "ale´beze všeho", ale polízanice podobná milionu koček u Macha a Šebestové z toho byla. Dostala horečku. Usnula brzy v podvečer a spala a spala. A pak se budila, plakala, pokoušela se přisát, ale vždy jen řekla, že mlíko není, otočila se a zase usnula. Několikrát za noc. 

​Ráno mi začala tvrdit, že už pít nebude. Nikdy. 

Krve by se ve mně nedořezal. Cože? Odstavení? Tady a teď? Takhle? Nemocné dítě, které přeci kojit potřebuje, já nalitá prsa, bacil na krku... a výčitky. Vždyť já to tak nemyslela, zlatíčko, neboj, nemusíš se přestat kojit, mám tu spoustu mlíčka jenom pro Tebe!

Dobře to dopadlo. Ohromně jsem si oddechla. Ne, nemám už malé miminko, ale ani tak jsem nebyla připravená na takovéhle odstavení. Poděkovala jsem za zajímavou zkušenost do kufříčku "pro laktační poradkyně". A slíbila jsem si, že si budu dávat větší pozor na to, co si přeju. 

Uplynul asi týden. Hluboká diskuse s kamarády, existenciální témata, náročný večer. Trochu depka, beznaděj, smutek. A pak se slyším, jak říkám něco ve smyslu, že takové věci snad raději ani neříkat nahlas, ale že někdy musí přijít nemoc, aby člověka zastavila a přivedla ho na správnou cestu. 

Snad raději ani neříkat nahlas, hmm. Káčo jedna! Těžkne mi hrnek v ruce, nějak ho nedokážu udržet. V noci nemohu malé sundat šortky, abych ji dala na nočník. Dopoledne už škemrám o nějaký Ibalgin, já, hrdě bezléková duše. Následující dva dny strávím paralyzovaná bolestí a těším se na konec svátků, návrat do Prahy a návštěvu lékaře. A hledám, hledám v sobě ten čudlík, kterým jsem to spustila, aby to zase stejně rychle přešlo, ale to bych to měla hodně zadarmo. 

Už je mi lépe. Snad pomohlo pokorné rozjímání, snad noc strávená zpět ve vlastní posteli, snad i ten Ibalgin a kostivalová mast. A možná i mé novoroční přání: být k sobě laskavá a pečující. Nepokoušet osud. 

​PŘEJI NÁM VŠEM, ABYCHOM SI UMĚLI PŘÁT VĚCI, KTERÉ NÁM JSOU SKUTEČNĚ KU PROSPĚCHU. NEJEN DO ROKU 2017. 

Světový týden kojení končí a s ním i můj seriál převážně intelektuálních témat. Probrali jsme udržitelný rozvoj, naplňování potřeb, závislost, svobodu, podporu a pláč. Uvažovala jsem ještě o sexualitě, ale vyhrála chuť a) trochu experimentovat a b) dát vám sem také něco na odlehčení. Že jako to kojení vlastně není tak vážná věc.

​Manžel říkal třeba vtipy. Dobrý nápad, přišlo mi zprvu, ale žádné si nepamatuju a ať jsem hledala, jak chtěla, našla jsem maximálně ten o té matce v autobuse, co se jí děcko nechce kojit a tak říká, že ještě jednou se pustí a nabídne prso pánovi přes uličku... a když to řekne potřetí a nic, tak pán zlostně vyskočí a pustí se do děcka, ať si to konečně rozmyslí, že on už přejel pět zastávek.

No, tak ho tu máte. Kromě něj už na mě vyskočil jenom ten o pánovi, co se vrátil po roce ze služební cesty a doma žena s malým černouškem v náručí. Vysvětluje, že po jeho odjezdu zjistila, že je těhotná a když pak porodila, neměla dost mléka tak poprosila o pomoc s kojením maminku z vedlejší postele - černošku. Jak ta miminko kojila, zčernalo. A pán prý sláva a šel se o novinku podělit se svou matkou. Její reakce? Hmm. Taky jsem po tvém porodu neměla dost mléka a tak jsi dostával kravské, ale nečekala bych, že z tebe vyroste takový vůl. 

Pak už jsem narážela jen na vyložené vulgarity nebo třeba na paní, která rozhodně nemyslela jako vtip, že nejšťastnější dny jejího života pokaždé přišly, když konečně přešla na umělou výživu svého nenažrance. Ale dobře se u toho bavila na účet laktačních poradkyň a jiných "extrémistek". 

Vtipné příběhy s prsy venku v samoobsluze nebo komentáře starších batolat kolem kojení nemám. Nicméně v poselství tohoto příspěvku mám, ať už vás pobavil nebo ne, celkem jasno: 
​Prostě se s tím moc nepárejme a kojme! Kojení nazdar, zdar!

​Mám radost, že se potkáváme u dalšího dílu seriálu při příležitosti světového týdne kojení. Dnes se podíváme na různé a přeci ne docela protichůdné pohledy na pláč miminek v souvislosti s kojením. To je téma, které trápí mnoho kojících žen. Proč pláče? Má hlad? Neteče mu to málo? Nebo moc? Nepřejedlo se? Nekojím moc často? Nebolí ho něco? Mám ho pořád uklidňovat u prsu? A tak dále. Vidíte se v tom? Tak se na to spolu mrkněme. 

​Hned na začátek jedna důležitá věc: miminka pláčou. Nemusí plakat moc, když jim nasloucháme a včas reagujeme, ale pláčou a někdy hodně i přesto, že se můžeme přetrhnout. Je to jeden z jejich hlavních způsobů komunikace. Příroda to tak nastavila, abychom pláč svých dětí nedokázali snadno ignorovat.

Informaci, že nošené a na požádání kojené děti nebudou plakat, pokládám za základní mýtus kontaktního rodiče dneška.

Kolik už jsem potkala žen pochybujících, zda jsou dobré matky, když nedokáží zajistit, aby jejich děti byly stále spokojené! Neříkám, že máme být k pláči lhostejní. Že máme děti nechat vyplakat. Ovšem někdy je nejlepším krokem k utišení právě přijmout, že miminka pláčou, a umožnit jim to. U nás, v náruči, v bezpečí. Možná tam pláčou právě proto, že se tam mohou uvolnit a zbavit se napětí. 

A k tomu ještě jedna podobně důležitá věc: ač si okolí může myslet a radit své, nejlépe ze všech bude pláč dítěte číst jeho maminka, případně jiná pečující osoba.

To, že miminko vaší sestry tímhle pláčem dávalo najevo hlad, neznamená nic víc, než že miminko vaší sestry tímhle pláčem dávalo najevo hlad.

​Ano, někdy nám zkušenost někoho z blízkých může poodkrýt úhel pohledu, který by nás samotné nenapadl. Někdy nám nová interpretace situace pomůže najít klid. Ale „tykadla“ na to, jak a proč naše miminko pláče, máme především my, matky. A taky obrovskou zkušenost čtyřiadvacetihodinové služby denně, sedm dní v týdnu. Takže když nevíme, proč miminko pláče, nejpravděpodobněji na to stejně nakonec přijdeme samy, jsme k tomu zkrátka stvořené

​Pro kojící ženu je určitě dobré vědět, že miminko si o kojení neříká pláčem, tedy pláč obvykle není jeho prvním signálem hladu či jiné potřeby se přisát. Když jsme dětem skutečně nablízku a učíme se číst v jejich jemné komunikaci s námi, zpravidla nám neuniknou ranější signály, jako je určitý neklid, otáčení hlavičkou, hledání, co strčit do pusinky. Už na ty je dobré zareagovat nabídkou prsu. Když už se miminko zlobí, nemusí být tak snadné ho ukonejšit, nemusí se tak ochotně ani kvalitně přisát, jako když je klidné. 

​A pak je tu opačný konec spektra: pláč miminka nemusí automaticky znamenat hlad. To dává smysl, že. Ale někdy nás to, obzvláště u těch nejmenších, trochu mate. Obzvláště, když se uklidní poté, co se přisají k prsu. Vysvětlení ale není složité. Kojení je prostě uklidňuje. Naplňuje jejich potřeby. Někteří novorozenci se dokáží kojit opravdu hodně často. Fajn. Vůbec to nemusí znamenat, že mají pořád hlad. Proto pozor na příliš rychlé interpretace typu „pokud miminko pláče a pořád se chce kojit, mám málo mlíka“. Takové závěry bych nedělala, dokud bych neviděla, jak miminko reálně pije. 

​Obvykle dost zneklidníme, když děti pláčou u kojení. Nebo když se nechtějí přisávat. A ano, tady nám může hodně pomoci podpora laktační poradkyně, která s námi vyhodnotí, zda se neděje něco, co miminku kojení komplikuje. Rozhodně je na místě se ozbrojit trpělivostí a jde-li to, tak i klidem. Snížit napětí, přidat fyzického kontaktu nejlépe přímo kůže na kůži, nabízet kojení, když jsou děti ochotné pít, třeba hned po probuzení či na usínání, nedávat do pusinky nic než prso, žádná šidítka. Udělat něco hezkého pro sebe. Dobře se napít a najíst. A pokud to nepomůže, požádat o odbornou pomoc. 

Někdy nám motá hlavu i pláč po kojení. Co ten může znamenat? Možná touhu už konečně usnout. Nebo signál, že by to chtělo ještě z druhé strany. Tolikrát skloňované bolavé bříško je často jen zástupným problémem. Víte, že podle jedné studie je dokonce pravděpodobnější, že dítě bolí bříško proto, že je nespokojené a pláče, než že by plakalo proto, že ho bolí bříško? Velkou část „bolavých bříšek“ skutečně spraví více kontaktu s maminkou, méně zatěžujících podnětů a více kojení. Ano, více. Rada, že máme kolikové miminko kojit jen jednou za tři hodiny je jen jeden z dalších nesmyslných mýtů. Mateřské mléko je tak snadno stravitelné, že tříhodinový interval je v jeho případě naprosto nesmyslný. Tedy pokud si ho miminko zrovna neudělá samo. 

A to je konec dne šestého. Myslím, že to jako celý tento seriál bylo poměrně hutné, snad však přínosné. Co přinese den sedmý, se nechme překvapit. 

​Je tu pátek a s ním pátý den světového týdne kojení. Kdo sleduje celý seriál, už od včerejška ví, že nás dnes čeká téma opory. Nebo by se dalo říct podpory, porozhlídneme-li se po vhodném synonymu. Prostě nějaké to podepření, fyzické či psychické. Tak o tom to bude. 

​Nechtěla bych, aby to vyznělo nějak provokativně nebo jako že tím shazuju a nedoceňuju ženy, které to takto neměly. Vůbec ne. Vím, že s narozením miminka přichází do života mnoho nového, spousta nejistot, že musíme hledat odvahu k celému tomu experimentu jménem rodičovství. Do toho hormonální bouře, únava, i ty podpůrné osoby mají vždy své mouchy. Je to tak, moc na tom nezměníme, je to v pořádku.

Přesto mi dovolte snít o ideálu, přát vám ideál. Třeba ne ten můj ideál, ale ten váš ideál plný podpory. 

​Když jsme u toho, povězte: jaký je ten váš ideál plný podpory? Moc by mě to zajímalo! Každá jsme jiná a různými pohledy se můžeme navzájem obohatit. Budete-li mít chuť, klidně se podělte zanecháním komentáře! A já si zatím připravím text na zítřek. Bude, jak jinak, o kojení. O kojení a pláči. Jsem sama zvědavá, kam se v něm mé úvahy zatoulají.