Poradenské zážitky jsou někdy silné. Musím se podělit o ten předvčerejší, který byl natolik výrazný, že už bych si ho nerada opakovala.
Je sobota ráno, krásný květnový den. Probouzím se a čtu sms od holčiny z nedávné předporodní přípravy na kojení, že už jsou tři a že se jim úplně nedaří, má rozpraskané bradavky a jestli bych za nimi nepřijela do Neratovic, že by mě manžel vzal autem. Proberu to doma a výsledkem je, že mě odpoledne až u domu vyzvedává D. Povídáme o porodu, cesta ubíhá, D. působí trochu unaveně po náročných hodinách v porodnici, ale v pořádku dojíždíme. Na pokoji už se na nás těší jeho žena a dcerka, vládne příjemná atmosféra, kterou si sama z neratovického nadstandardu dobře pamatuji po porodu své prvorozené. Necháváme maličkou, aby se sama přisála, protože věřím, že to může vypadat mnohem lépe, než když je přikládaná. Chvilku se jí nechce, spíš by spinkala, pak pár pokusů, maminka ji skvěle povzbuzuje, až se zadaří. Šikovné holky, sláva! Bradavky bolí, ale P. už ví, jak si malou chytnout, aby se bolest zmírnila, a po dokojení to navíc vypadá, že se maličká skutečně přisála tak, že již prsům více neublížila. Good job. V radostné atmosféře nasedáme zpět do auta a propovídáme cestu do Braníka. Je šest večer, má druhorozená už se těší na mlíčko, mám to dobře načasované.
V deset večer zvoní telefon. P. Lekám se už jejího hlasu - něco se děje. D. se za ní ještě nevrátil do Neratovic. Jel domů venčit psa, napsal, že dorazil, ona ho uklidnila, že jsou s malou také v pořádku, tak ať nespěchá... jenže od té doby jí nebere telefony a ona už umírá hrůzou, maličká pláče a ona ji nedokáže ani přiložit. V porodnici jí řekly, že to určitě bude dobré, ať to neřeší, což ji moc neuklidnilo. I mě běží hlavou ošklivé obrazy. D. unavený po dlouhém porodu a ježdění autem... úplně se mi stahuje žaludek. P. chce radu, co dělat, nevím, přemýšlím, beru si čas na rozmyšlenou, naše malá se budí a musím běžet kojit.
O čtvrt hodinky později už se dokážu koncentrovat na řešení situace. Snažím se ji podržet, hledám v hlavě poučky z krizové intervence. Kontrolujeme, zda se nestala nějaká nehoda mezi Prahou a Neratovicemi. Radím P., ať sežene někoho, kdo by k nim dojel zkontrolovat, jestli tam mají auto a jestli D. třeba jen neusnul doma. Je si jistá, že by ho telefon vzbudil, ale po chvíli píše, že ano, poslala tam mužovu sestru, tak do hodinky by měla vědět více. A mezitím už kojí, nakonec jí někdo pomohl malou přiložit. Hurá. Mluvíme spolu a cítím, že jí pomáhám, byť je to pro mě náročné a po položení telefonu zpravidla pláču. Den po narození dcerky přijít o otce, to by byl krutý vtip pana silokřivky. Čekám na výsledek, připaluji buchtu, jsem napůl klidná, napůl sevřená. Život a smrt jsou si blízko, blizoučko. Snad i tentokrát projde ta černá jen kolem, aby všem ukázala, jak moc je třeba si života vážit.
O půlnoci smolím poslední sms, hledám slova podpory, je čas jít spát. Myslím na P., která toho asi moc nenaspí. A pak, konečně, přichází slzy úlevy. Ano, D. opravdu doma usnul tak tvrdě, že ho probudil až příchod sestry, telefon vůbec nevnímal. Happy end. Radost, vděčnost, výstraha. Příště i do Neratovic radši MHD.
Jeden všedně-nevšední den průvodkyně kojením končí a já se před usnutím loučím s tetičkou smrtí a děkuji jí, že přes nás jen tak zlehka přehodila svůj závoj a dala nám procítit sílu života.
Je sobota ráno, krásný květnový den. Probouzím se a čtu sms od holčiny z nedávné předporodní přípravy na kojení, že už jsou tři a že se jim úplně nedaří, má rozpraskané bradavky a jestli bych za nimi nepřijela do Neratovic, že by mě manžel vzal autem. Proberu to doma a výsledkem je, že mě odpoledne až u domu vyzvedává D. Povídáme o porodu, cesta ubíhá, D. působí trochu unaveně po náročných hodinách v porodnici, ale v pořádku dojíždíme. Na pokoji už se na nás těší jeho žena a dcerka, vládne příjemná atmosféra, kterou si sama z neratovického nadstandardu dobře pamatuji po porodu své prvorozené. Necháváme maličkou, aby se sama přisála, protože věřím, že to může vypadat mnohem lépe, než když je přikládaná. Chvilku se jí nechce, spíš by spinkala, pak pár pokusů, maminka ji skvěle povzbuzuje, až se zadaří. Šikovné holky, sláva! Bradavky bolí, ale P. už ví, jak si malou chytnout, aby se bolest zmírnila, a po dokojení to navíc vypadá, že se maličká skutečně přisála tak, že již prsům více neublížila. Good job. V radostné atmosféře nasedáme zpět do auta a propovídáme cestu do Braníka. Je šest večer, má druhorozená už se těší na mlíčko, mám to dobře načasované.
V deset večer zvoní telefon. P. Lekám se už jejího hlasu - něco se děje. D. se za ní ještě nevrátil do Neratovic. Jel domů venčit psa, napsal, že dorazil, ona ho uklidnila, že jsou s malou také v pořádku, tak ať nespěchá... jenže od té doby jí nebere telefony a ona už umírá hrůzou, maličká pláče a ona ji nedokáže ani přiložit. V porodnici jí řekly, že to určitě bude dobré, ať to neřeší, což ji moc neuklidnilo. I mě běží hlavou ošklivé obrazy. D. unavený po dlouhém porodu a ježdění autem... úplně se mi stahuje žaludek. P. chce radu, co dělat, nevím, přemýšlím, beru si čas na rozmyšlenou, naše malá se budí a musím běžet kojit.
O čtvrt hodinky později už se dokážu koncentrovat na řešení situace. Snažím se ji podržet, hledám v hlavě poučky z krizové intervence. Kontrolujeme, zda se nestala nějaká nehoda mezi Prahou a Neratovicemi. Radím P., ať sežene někoho, kdo by k nim dojel zkontrolovat, jestli tam mají auto a jestli D. třeba jen neusnul doma. Je si jistá, že by ho telefon vzbudil, ale po chvíli píše, že ano, poslala tam mužovu sestru, tak do hodinky by měla vědět více. A mezitím už kojí, nakonec jí někdo pomohl malou přiložit. Hurá. Mluvíme spolu a cítím, že jí pomáhám, byť je to pro mě náročné a po položení telefonu zpravidla pláču. Den po narození dcerky přijít o otce, to by byl krutý vtip pana silokřivky. Čekám na výsledek, připaluji buchtu, jsem napůl klidná, napůl sevřená. Život a smrt jsou si blízko, blizoučko. Snad i tentokrát projde ta černá jen kolem, aby všem ukázala, jak moc je třeba si života vážit.
O půlnoci smolím poslední sms, hledám slova podpory, je čas jít spát. Myslím na P., která toho asi moc nenaspí. A pak, konečně, přichází slzy úlevy. Ano, D. opravdu doma usnul tak tvrdě, že ho probudil až příchod sestry, telefon vůbec nevnímal. Happy end. Radost, vděčnost, výstraha. Příště i do Neratovic radši MHD.
Jeden všedně-nevšední den průvodkyně kojením končí a já se před usnutím loučím s tetičkou smrtí a děkuji jí, že přes nás jen tak zlehka přehodila svůj závoj a dala nám procítit sílu života.
RSS Feed
