Procházím kolem vily nejbohatšího Čecha. Vila je slabé slovo. Palác? Obrněný palác. Vysoký plot a bezpečnostní kamery. Zatímco zapisuji své jméno do blízké keše a čtu komentáře o tom, jak někdo raději zakoupí úsporné žárovky, jen aby pán už nadále nebohatl, mé myšlenky se vydávají úplně jiným směrem.
Žije tu šťastný člověk?
Mohu jen tušit, jak se uvnitř cítí. V bezpečí? Ve vězení? Kdo ví. Představoval si to takhle na začátku své slibné kariéry?
Možná, že na vile nezáleží. Snad ani desítky kamer a přísná ostraha nic nemění. Kdo je šťastný? Ten, kdo cítí lásku a raduje se z úsměvů svých dětí? Koho baví práce a umožňuje mu realizovat své touhy? Ten, kdo je svobodný? Kdo má čisté svědomí? Komu slouží zdraví? Má důvěrné přátele? Kdo je rád na světě?
To by mohlo jít, ať už s vilou za sto milionů, nebo bez ní, no ne?

Vybarvujeme s dcerkou mandaly. Těšila jsem se na tuhle chvilku pro sebe, soustředěné vypnutí, dospěláckou relaxaci. Precizně volím barvu za barvou, piplám se s detaily, ladím k sobě jednotlivé segmenty. Beri vedle čárá a čmárá do své růžičkové, ideál. Jenže najednou, zcela bezelstně, přichází s dotazem, který dobře znám a po kterém se ve mně obvykle (jo, taková jsem já) zvedá vlna odporu: Můžeme tu tvoji vybarvovat spolu?
„Cože, spolu? Jako, že mi do toho bude čmárat? Konec dokonalého ladění? Pěkně každá na svůj papír!“ Takhle to ve mně obvykle křičí. Možná to znáte. Ale dnes, dnes přišlo jakési osvícení. Nevím, čemu vděčím, snad té zaslechnuté větě o důležitosti společného tvoření pro sebevědomí dítěte pár dní zpátky, ale na chvíli se zastavuji, zhluboka se nadechuji, a odfoukávám všechny tyhle pravděpodobné myšlenky z dosahu. „No jasně, pojď!“ slyším se, a sama sebe překvapuju. Vděčně si přisedá blíž a už mi to tam mastí hnědou vedle mých poctivě volených modřinek a žlutavek.
Už po chviličce společné tvorby jsem naprosto dojatá. O kolik se asi běžně připravuji, když chci to těsto dohníst pořádně, pexeso vystřihnout bez zubů a sponku si nandat tak, abych nějak vypadala. Naše společná mandala svou krásou (odpusťte, snad jsem trochu zaujatá) zdaleka přesahuje cokoliv, co bych bývala vytvořila sama. Dostala tolik života, radosti a jasu a přitom není o nic méně harmonická, než kdybych si v ní nadále uspokojovala svou touhu po dokonalosti. A co víc. Zářím spokojeností, mé dítě září spokojeností, prozářily jsme celý byt a budeme spolu ve vzpomínce zářit asi ještě hodně dlouho.
Děkuju. A tu mandalu zalaminujeme, aby nám to společné záření ještě dlouho připomínala.