Když před pár lety odešla Permonička, dozvěděla jsem se to až chvíli zpětně z Facebooku. Docela mě ta zpráva opařila. Vrstevnice, dvě malé děti... a Rakovina, která vyhrála. Připadala jsem si celkem nesmrtelná, nerozbitná, plná života a k tomu tohle memento. Permoničko! (Já vím, Očanku, ale na tohle Tvoje nové indiánské jméno jsem si nikdy pořádně nezvykla.) Čas od času se mi připomeneš, když na sebe delší dobu zapomínám. Něco uvnitř mi říká, že když na sebe budu hodná, budu dost odpočívat, nebudu se nutit do věcí, které bych dělala jen na zapřenou, budu žít čisté vztahy, atd. atd., tak se mě tahle kamarádka s velkým R netýká.
Netýká? Kdo ví. Třeba přichází podat pomocnou ruku. Přináší dotek života... a smrti. Dvě strany téže mince. Jak to tenkrát bylo s Tebou, Permoničko? Co se stalo, že Tě, takhle při vší síle, dostala? Naplnila jsi svůj životní úkol? Povíš mi o tom jednou, Permoničko? Třeba už pak budu vědět i sama.
Zpráva o Pece mě zastihla uprostřed třídenního workshopu biosyntézy. Byla jsem v sobě, napojená, otevřená, zajelo to hluboko. Trochu se z toho pořád oklepávám. Takže takhle je to? Život, klik, a smrt? Zlomek sekundy a pak jen ticho, klid a pozůstalí? Chvíle šoku, bezmoci, pláč, a pak spíš vděčnost, že jsem Tě mohla poznat, vděčnost, že moji blízcí jsou tu stále se mnou, úleva, že Tvoji blízcí mají dost podpory a víry, která jim dovolí znovu se nadechnout a pokračovat v cestě... Bolehlav, fascinace, otazníky, blízkost...
Smrt sbližuje. Kupodivu víc, než svatby či zrození. Přináší neignorovatelné uvědomění, že si možná někoho nevážíme tak, jak by si zasloužil, že si hrajeme na vlastním písečku i ve chvílích, kdy by jiného pohladila naše pozornost. I u nás, Peco, Tvoje smrt léčí. Přinesla nám pevnější objetí, hlubší pohledy... jak dlouho nám to vydrží, než zase zapomeneme?
Jako s jarem a podzimem přichází impuls provětrat šatník, přináší prý i setkání se smrtí příležitost poslat s ní do věčných lovišť něco starého, co už v životě překáží. Aby se našlo místečko na kousek nové síly, další kousek lásky, větší kousek života. Hledám tedy, co pošlu pryč. Ještě mám chvilku času, ještě Tě cítím poblíž, snad ještě pár dní mohu přehrabovat duši a hledat nepotřebné, abys to s sebou mohla odnést přes řeku zapomnění.
Netýká? Kdo ví. Třeba přichází podat pomocnou ruku. Přináší dotek života... a smrti. Dvě strany téže mince. Jak to tenkrát bylo s Tebou, Permoničko? Co se stalo, že Tě, takhle při vší síle, dostala? Naplnila jsi svůj životní úkol? Povíš mi o tom jednou, Permoničko? Třeba už pak budu vědět i sama.
Zpráva o Pece mě zastihla uprostřed třídenního workshopu biosyntézy. Byla jsem v sobě, napojená, otevřená, zajelo to hluboko. Trochu se z toho pořád oklepávám. Takže takhle je to? Život, klik, a smrt? Zlomek sekundy a pak jen ticho, klid a pozůstalí? Chvíle šoku, bezmoci, pláč, a pak spíš vděčnost, že jsem Tě mohla poznat, vděčnost, že moji blízcí jsou tu stále se mnou, úleva, že Tvoji blízcí mají dost podpory a víry, která jim dovolí znovu se nadechnout a pokračovat v cestě... Bolehlav, fascinace, otazníky, blízkost...
Smrt sbližuje. Kupodivu víc, než svatby či zrození. Přináší neignorovatelné uvědomění, že si možná někoho nevážíme tak, jak by si zasloužil, že si hrajeme na vlastním písečku i ve chvílích, kdy by jiného pohladila naše pozornost. I u nás, Peco, Tvoje smrt léčí. Přinesla nám pevnější objetí, hlubší pohledy... jak dlouho nám to vydrží, než zase zapomeneme?
Jako s jarem a podzimem přichází impuls provětrat šatník, přináší prý i setkání se smrtí příležitost poslat s ní do věčných lovišť něco starého, co už v životě překáží. Aby se našlo místečko na kousek nové síly, další kousek lásky, větší kousek života. Hledám tedy, co pošlu pryč. Ještě mám chvilku času, ještě Tě cítím poblíž, snad ještě pár dní mohu přehrabovat duši a hledat nepotřebné, abys to s sebou mohla odnést přes řeku zapomnění.
RSS Feed
