Milé kojící či do budoucna kojení plánující ženy, stejně jako všichni lidé, kteří kojení podporujete či vás alespoň trochu zajímá. Je to zase tady. Dudlíčky. Někdy mám pocit, že se s tím s kolegyněmi pořád opakujeme, ale když vám za jeden den zavolají tři ženy s odmítáním kojení, nepřibíráním miminka a bolestivým přisáváním a ve všech těch příbězích vězí tahle náhrada prsu, obvykle i s komentářem „máte pravdu, že se to změnilo poté, co jsme ho začali používat“, tak mi to prostě nedá. Takže opakování matka moudrosti.
UPOZORNĚNÍ NA ÚVOD: text je navzdory snaze o neutralitu lehce kontroverzní, protože to téma prostě je kontroverzní a vyvolává emoce. Podotýkám proto předem, že se nepovažuji za zapřisáhlou odpůrkyni dudlíků, naprosto chápu, že a proč po něm v dnešní době saháme. Jen chci upozornit na neoddiskutovatelná rizika, která jsou podložená mnoha výzkumy. Kamarádím samozřejmě i s ženami, které používají dudlík, aniž by nás to stálo přátelství, stejně tak klientkám netvrdím, že budou špatné matky, když sáhnou po dudlíku, a pokud stojí o moou péči, podporuji je bez ohledu na to, jakou rodičovskou cestu si pro sebe zvolily.
Kde začít. Asi u toho, že kojení má svou jasnou a naprosto jedinečnou fyziologii. Podívejte se na prs jakékoliv ženy a uvidíte tvar, který odpovídá tomu, co je miminku dáno strkat do pusinky, aby se to děťátko i ta pusinka správně vyvíjeli. Vůbec nejde o to, jestli jsou ty prsy malé nebo velké, bradavky tlusté nebo neexistující. Základem totiž je, že děťátko s řádně otevřenými ústy pojme dovnitř pořádný kus této prsní „hmoty“ tak, aby bradavka směřovala nad jazykem pěkně hluboko dovnitř podél horního patra a rty, zejména ten spodní, přitom zůstaly pěkně ohrnuté. Celá plocha rtů včetně koutků se tak dotýká dvorce ženy. Udělejte „á“ a strčte si do pusy hřbet dlaně a uvidíte, kolik se toho dovnitř vejde.
Nám už jsou takto otevřená ústa možná nepohodlná, ale pro miminko je to otázka instinktu a přežití. Pokud ho nestačíme nějak zblbnout nebo nemá sakra smůlu a třeba něco skřípnutého nebo jinak pochroumaného, prostě takto od začátku pusinku otvírá. A dobře dělá.
Kdyby stačilo, aby se při kojení chytilo jen bradavky, možná by naše prsa vypadala jako dudlíky. Jenže bradavka není místo, na které má být v ústech dítěte vyvíjen jakýkoliv tlak. Nemá skončit semknutá mezi rty (au!). Není na to připravená a není divu, že někdy praskne, pokud není v ústech dobře schovaná. Naprosto nepodložená je i představa, že sáním pouhé bradavky dítě dostane kdo ví jaké množství mléka. Jo, když máte to štěstí a mléko vám teče i ušima jen se miminko zavrtí, tak to do něj možná chvíli padá až se zajíká, i když je špatně přisáté. Ale dlouhodobě tohle nefunguje. V bradavce se mléko neschovává. Potřebujeme, aby miminko stlačovalo rtíky a jazykem právě dvorec. Jen to mu umožňuje dostatečný příjem mateřského mléka.
Taky si sami zkuste, co se děje s vašimi ústy a obecně svalovým napětím v celé tváři a krku, když si dáte do pusy něco úzkého. Třeba brčko, nebo prst. Stačí jen udělat ten dudlíkový pohyb. Sledujte, jaké všechny drobné svaly se rázem musí zapojit. Co dělá tvář. Co dělá jazyk. Nebo spíš co nemůže udělat jazyk: při kojení má totiž za úkol dostat se až přes spodní ret, což se jaksi se zavřenými ústy nedá dost dobře zvládnout.
Sání na úzkém, ať už je to lahvička, klobouček, prst se stříkačkou či cévkou nebo dudlík, má hned několik zásadních negativních efektů, a to, že se u některých dětí nemusí hned nebo skoro vůbec projevit bohužel neznamená, že ohromnému množství jiných nepokazí kojení. Někdy je to tak rychlé, že miminko naprosto zmateme a ono se třeba i přestane přisávat (rozuměj zapojí jiné svaly, vtiskne si jiný způsob sání a na prsu už mu to pak nejde) a nám pak nezbývá, než věnovat mnoho času a trpělivosti nápravě. Jindy ke zhoršování situace dochází postupně, jaksi plíživě, ovšem často s podobným výsledkem, kterým je významné zhoršení kojení.
Proč dudlík kazí kojení?
Důvodů je hned několik. První již jen zopakuji: když se miminko na prsu pokouší používat podobný způsob sání, jako na dudlíku (nebo čemkoliv úzkém), není to efektivní. Neuchopí potřebnou část prsu, zapojuje jiné svaly, prostě to dělá jiné věci. Někdy to rovnou vede k tomu, že se dítě dostatečně nenakojí, jindy to „jen“ postupně snižuje tvorbu mléka.
Na sníženou tvorbu mléka reagují různé děti různě. Některé se poměrně rychle u prsu zlobí, jiné dlouho vypadají, že je vše v pořádku, a překvapí nás až pokles na váze při další kontrole u pediatra nebo jejich „z ničeho nic“ odmítání kojení. Ani jedno nechcete.
Když používáme dudlík, zpravidla je výsledkem i to, že se miminko nakojí méně často a nevypije tedy tolik mléka, jako by potřebovalo. Což opět vede k jeho nedostatečné tvorbě. Opravdu totiž, což se každému nemusí hned pozdávat, může a v zásadě i má dostat prso kdykoliv má potřebu sát. Tady samozřejmě narážíme na zásadní témata, kterými jsou čas ženy pro sebe a potřeba nás žen mít určitý rytmus, který nás drží v náročné situaci nad vodou (o tom třeba někdy jindy), očekávání, jak to má být se spánkem dítěte (viz můj předchozí článek) a naše schopnost miminko utišit jinak, když prs nefunguje (tomu se taky ještě můžeme pověnovat jindy). To je hromada věcí, se kterými se jako čerstvé matky potřebujeme popasovat a není to obvykle právě jednoduché, navíc těžko v dnešním světě očekávat velkou a vlídnou podporu, která nás k tomu nasměruje. Prosím, za naše děti i naše mateřské sebevědomí: hledejme ji a hýčkejme si ji! Laktační poradkyně, duly, porodní asistentky, kojící kamarádky, podpůrné skupiny při kojení… Jak říká moje máma: vy máte dnes tolik možností, kdybych já je tenkrát měla, taky bych to dělala jinak!
Hluboce věřím, že někde uvnitř nám cosi říká, že to miminko se nám narodilo proto, že se o něj dokážeme postarat i bez dudlíčků a jiných náhrad, a celá lidská fyziologie mi dává zapravdu, když tvrdím, že skutečně pro miminko není nic konejšivějšího, než přítomnost maminky, sání z jejího prsu a pohyb v symbióze s jejím tělem (tatínci samozřejmě dle možností tuto péči doplňují). Kdyby k usnutí a spokojenost potřebovalo kus plastu, narodí se s ním přivázaným na pupeční šňůře. Nechci se tím dotknout nikoho, komu se kojení nedařilo. Je mi to líto a chápu, že ne vždy je vše jednoduché a v našich možnostech. Ale tohle je text o tom, v čem dudlíčky škodí kojení, tak nekojené děti nechme stranou, tam platí úplně jiná pravidla.
Miminko také pro svou spokojenost potřebuje, abychom dokázali poměrně rychle reagovat na jeho projevy, na jeho komunikaci. Mezi takové signály patří už to, že se probírá (není nic krásnějšího, než se probouzet a rovnou spatřit láskyplné oči milující osoby, to přeci platí i pro nás dospělé), vrní, vrtí se, kňourne si, otáčí hlavičku a pusinku. U novorozenců v zásadě už jen ten fakt, že jsou vzhůru a „nic nepotřebují“ je výzvou k péči. Pokud pláče (a to samozřejmě občas bude, jak jinak nám má říct, že ho něco trápí), možná i proto, že jsme nebyli vyladěni na jeho jemnější komunikaci a ono nám to musí říct důrazněji.
Teď bych se mohla dlouze rozepisovat o pláči miminek, co to s nimi i s námi dělá a co by ve skutečnosti potřebovali, ale píšu o dudlících, tak udělám krok zpět. Pokud přijmeme za skutečnost, že miminko touží po našem napojení a uspokojování svých potřeb, třeba proto, aby věřilo, že svět je dobré místo, ve kterém má smysl říkat, že něco potřebuju, pak si umístěním dudlíku do jeho úst trochu komplikujeme situaci. Místo, abychom jeho potřeby naplňovaly my, jeho mámy, vznikalo tak mezi námi pouto a naplňovalo to obě strany hormony lásky a spokojenosti, dáme mu do úst věc, která tuto funkci převezme za nás, ale jaksi plošně, bez přesně mířené reakce, přes kterou navíc ani nevidíme, jak se miminko tváří a část jeho potřeb tudíž nutně zůstane ignorována. Takže s námi bude méně „mluvit“, více si vystačí samo, bude více spát… to zní trochu jako ráj na zemi, ale skutečnost je taková, že by mu více prospělo, kdybychom my zůstávaly těmi, kdo mu budeme pomáhat regulovat své tělo a cítit blaho (a samozřejmě to nejde udělat vždy hned a bez pláče a dokonale, to po nás naštěstí ani nikdo nechce).
Dudlíčky navíc výrazně ovlivňují i celý vývoj ústní dutiny, čelisti a navazujících prostor. Když to velmi zjednoduším: když je něco ještě měkké a pružné a já s tím měsíce hýbu jinak, než jak se to mělo vyvinout, prostě se to vyvine do jiného tvaru. Tečka. Věděli jste třeba, že častější výskyt zánětů středouší u nekojených dětí souvisí právě s vývojem čelisti a navazujících prostor, který je u dětí na lahvi a s dudlíky jinak stimulován a tyto prostory jsou pak náchylnější k onemocnění? A to ani nemluvím o tom, co jiný vývoj čelisti dělá s růstem zubů, jejich dosedáním na sebe a následně jejich kazivostí, to už by byla úplně jiná kapitola.
Stačilo? To, že dudlík bývá i častým zdrojem infekce mi už ve světle všech ostatních věcí přijde jako zanedbatelná drobnost.
Proč tedy ten zatracený dudlík tak moc používáme?
Z historického pohledu je to prosté a pochopitelné (a proto také absolutně nikoho nesoudím za to, že dudlík používá a všem ženám, které se navzdory informacím rozhodnou jít touto cestou, držím palce, aby jim to fungovalo tak, jak potřebují). Zkrátka jsme se vývojem lidstva dostali do situací, kdy jsme z kulturního či ekonomického hlediska uvěřili, že potřebujeme děti více odkládat. A protože ony se nenechají odložit jen tak, tady ležím, spím a nic nechci (protože takhle to pro ta naše holátka, která ke zdravému růstu potřebují naši blízkost, není výhodné), museli jsme vymyslet, jak to zařídit, aby nás méně potřebovala. Dát jim místo prsu do pusy dudlík bylo jedním z nabízejících se řešení. A samozřejmě v tomto smyslu velmi účinným. Tak účinným, že se v západní společnosti velmi plošně rozšířil, navzdory všem varováním před jeho nežádoucími účinky.
Z ekonomického hlediska je to bohužel také celkem jasné, i když spíš tak prvoplánově, protože když si představíme, kolik dětí by se déle kojilo a kolik peněz by se ušetřilo třeba za zdravotní náklady, kdyby se dudlíky nepoužívaly, tak by to už tak jednoznačné nebylo. (Do úvah o našem psychickém zdraví se tu raději pouštět nebudu.) Já nemám ráda jakékoliv teorie o spiknutí, ale jednu věc si přiznejme: žijeme ve světě, kde nejlepší výsledky má ten, kdo má dobrý marketing. Na kojení se nijak zvlášť dobrý marketing udělat nedá a navíc, kdo ve světě businessu vydělá na tom, že ženy kojí? Nikdo. Ale na prodeji lahviček, dudlíčků a umělého mléka se vydělat dá. Notně. Takže stejně, jako nám někdo rád vysvětlí, že nejlepší svačinka na dovolenou pro nás i naše děti je směs bílého cukru, bílé mouky a nízkoprocentní kakaové polevy, bez obav nám vysvětlí, že to nejlepší, co potřebujeme pro naše maličké, je některý z těch báječných výrobků, který potěší maminky i jejich dětičky a navíc jsou skoro jako prso.
Když budete nahlas říkat, že ženy mají kojit, protože děti na to mají právo, budete za teroristku nerespektující individuální potřeby dnešních žen.
Když dáte ženám do dárkové krabičky v těhotenství dudlíček, krémíček a plenečku od cesty… spokojená máma, spokojené dítě, no ne? (Ale kuš, babo jedovatá!)
Abych to nějak shrnula: vaše dítě dudlík nechce. Chce vás. Chce se kojit. Bylo k tomu vyvinuto, má pro to všechny předpoklady (vy taky!) a nejúčinněji to napomáhá jeho rozvoji. A věřte nebo ne, chce se kojit déle, než kolik je průměrná doba kojení v naší zemi.
Ale přizpůsobí se, samozřejmě.
Tak vám všem přeju, abyste byli spoKojení.
A klidně mi zase zavolejte, kdyby to přestalo fungovat. Podpořím vás, poradím, jen vám mohu slíbit, že se mimo jiné dozvíte, že máte pokud možno zahodit tu plastovou náhražku.
Na základě svých zkušeností a pravidelného vzdělávání pod MAMILA o.z. a dalších organizací sepsala psychoterapeutka a laktační poradkyně Katy Šrubařová, www.bytsiblizko.cz
RSS Feed
