Co nejvíce potřebují nepřisávající se děti? Příležitost se přisát! Někdy trvá i dlouhé týdny, než se jim to při sebelepší stimulaci povede, ale nepřestávejme věřit, že na to mají a buďme trpělivé. Je to náročná situace pro celou rodinu: maminky musí odsávat mlíčko a dokrmovat miminko šetrnou alternativou, která nenaruší křehkou schopnost miminka správně se přisát, zároveň se udržet v co největší pohodě a důvěřovat sobě i maličkému. Vše, co by dítě vedlo k nesprávnému přisátí, jako jsou lahvičky, kloboučky a dudlíky, může situaci značně zkomplikovat, pití z prsu totiž vyžaduje úplně jiné sací pohyby a ty by maličkému jen pořádně zamotaly hlavu. 

Nic nepomůže více, než hřejivá mateřská náruč a co nejčastější kontakt kůže na kůži. Dopřejte si v dnešní uspěchané době dostatek času, zajistěte si pomoc a podporu a užívejte si to! Takto investované chvíle se vám jistojistě vrátí. Blízkost miminka, jeho dotek a vůně vám pomůže se zrelaxovat a platí to vzájemně. A pak, jak má trénovat přisávání miminko, které k němu, zabalené v zavinovačce a uložené v postýlce, ani nemá moc příležitosti? Naopak se stává, že se děťátko přisaje nečekaně, po delší době, co může ležet u maminky v náručí, jako by si najednou vzpomnělo jak na to. Vždyť nikdo neví lépe "jak na to" než miminko samotné. 

A proč se vlastně některá miminka nepřisávají? Důvodů může být mnoho. Některá ztratí důvěru k prsu i po tak zdánlivě neškodných zásazích, jako je rutinní pročištění dýchacích cest po porodu, natolik je cizí předmět v ústech vyvede z míry a naruší jejich přirozené reflexy. Jiná takto reagují na stres z oddělení od maminky, mnohá se musí vzpamatovat z vlivu analgezie a jiných léků podaných mamince při porodu. A u některých to vypadá, že prostě jen potřebují více času, aby se adaptovala, zpracovala stres z porodu, ujistila se, že jsou v bezpečí a milována. Protože, byť se to může zdát nelogické, potřeba lásky a bezpečí i v případě novorozenců převyšuje jejich potřebu přijímání potravy. 

A to nemůžete udělat "nic víc"? Nejspíš už toho i tak děláte až až (odsávání mlíčka a běžná péče o miminko je pro mnohé z nás práce na plný úvazek), ale čekání, až se miminko začne přisávat, je samozřejmě dobré využít k trénování správné polohy (klidně zatím na panence), k nacvičení krmení z kádinky a pochopení principu krmení s cévkou z prstu/prsu. Věřte tomu, že to, co vám laktační poradkyně ukáže, vám po pár vyzkoušeních "přejde do krve" a zanedlouho to s vaším miminkem zvládnete lépe než všechny poradkyně světa. Držím palce!

Aware parenting - vědomé rodičovství. To je princip, na kterém stojí kniha americké psycholožky Alethy Solter a jedna z absolutních novinek rodičovské literatury na českém trhu. Možná ještě více než o rodičovství v ní jde o samotné aware baby - vědomé dítě. Dítě, miminko, malé stvoření, které přichází na svět vybavené mnoha potřebami, které se nám snaží dát najevo. Úkolem rodičů je učit se je správně číst a uspokojovat tak, aby prospívalo nejen jejich maličké, ale i oni sami a jejich vzájemný vztah. 

Musím přiznat, že obzvláště zprvu jsem při čtení knihy pociťovala značné rozpaky. Hlavní autorčina teze totiž vychází z předpokladu, že děti potřebují plakat a uvolňovat tak prožívané napětí, což se mi na první pohled zdálo být v rozporu s principy kontaktního rodičovství i aktuálními teoriemi o kojení. Jenže čím více jsem nad tématem dětského pláče, které knihou prostupuje jako ústřední motiv, přemýšlela, tím více jsem autorce musela dávat za pravdu. I ona zásadně nesouhlasí s "necháváním dětí vyřvat", ale zastává názor, že pokud jim při každém zabreknutí nabídneme prso, dudlík či třeba pohoupání, nedáme jim příležitost uvolnit stres, ba naopak, nutíme je tím vytvářet si závislosti a často jsme překvapeni, když se ta milá a prakticky neplačící stvoření začnou projevovat agresivně. 

Dává mi to smysl. Naše generace již chápe význam nepotlačování emocí u dospělých, obzvláště coby maminky jsme povzbuzovány k naslouchání svým pocitům a dávání průchodu uvolňujícím slzám, u dětí se ale často snažíme, aby pokud možno neplakaly. Solter nabízí řešení v podobě láskyplné přítomnosti a prostoru pro pláč, pokud ho děti potřebují, a je si zároveň vědoma faktu, že se někdy hůře poznává, zda dítě skutečně nepotřebuje ke spokojenosti nic jiného, než se pořádně vyplakat. Autorka poskytuje spoustu cenných rad, jak se v podobných rodičovských dilematech zorientovat, ze všeho nejvíce však apeluje na naslouchání vlastní intuici a hledání jedinečných řešení, která budou platit právě ve vaší rodině, protože nikdo nezná dítě lépe než jeho rodiče. 

Kniha, kterou v Česku podporuje třeba Eva Labusová nebo Jaroslav Šturma dále řeší, co dělat, aby se miminko cítilo milováno, jak si může dítě samo řídit příjem potravy, jak mají miminka odpočívat, učit se, jak je máme respektovat a díky čemu se budou cítit v bezpečí. Najdeme zde názory na společné spaní, učení na nočník, rozmazlování, vedení k poslušnosti či umisťování malých dětí do péče cizích osob. Každá kapitola je zakončena otázkami a podněty k zamyšlení, které vedou čtenáře k ohlédnutí za vlastním dětstvím, vyjádření momentálních pocitů i vyzývají k péči o sebe sama. Doplněno o rozsáhlý seznam použitých zdrojů držíme v rukou knihu, která může velmi inspirovat či alespoň přimět k přemýšlení a přehodnocení některých názorů, tak jako k tomu přiměla i mě. Neznamená to, že bych v Moudrosti raného dětství nenašla pasáže, které stále nezapadají do mého úhlu pohledu. Ale nikdo přeci nechce, aby čtenář sklapl podpatky a bezvýhradně přijal vše, co je mu předkládáno. Díky tedy i za tu trochu kontroverze, která mě nenechává usnout na vavřínech a postrkuje mě ke tříbení vlastních názorů.