"Život se netočí kolem šátku, šátek pomáhá žít život." Touhle větou jsem tři dny zpátky zakončila rozhovor o přínosech nošení dětí pro jednu diplomovou práci. A po bezmála dvouhodinové snaze ty přínosy co nejpřesněji popsat a vystihnout jsem konečně pocítila, že to je ono. Ano. Šátek mi především pomohl žít i s malým dítětem po boku (tedy spíše na břiše) svůj, přiměřeně miminku přizpůsobený, nicméně velmi naplněný život. Umírnil často velmi náročné chvilky, kdy jsem se jako mnoho žen-prvomatek musela srovnat s tím, že nemohu plánovat svůj čas na minuty, tak jak jsem byla předtím zvyklá. Že jsem mnohem více než kdy dříve odkázaná k trpělivému sezení a, po dvou dětech již sladkému, tehdy však tísnivému nicnedělání. S dítětem na srdci jsem našla skvělou cestu, jak propojit péči a lásku a přitom nezanedbávat své potřeby. Jak si udělat snídani dříve než v půl jedné odpoledne. Jak nakojit prtě a přitom vyvenčit psa. Jak se zúčastnit večerního setkání s přáteli, i když jsem nehodlala nechat malé miminko spát samotné doma. Šátek mi dokonce umožnil zcela neopustit svou tehdejší práci ve spoluřízení jazykové školy (ohlídala jsem si jen první měsíce, do kterých jsem si žádné maily a telefonáty nepustila). Měla jsem v něm báječného společníka, díky kterému mohla dcerka spinkat, jíst i poznávat svět kdykoliv potřebovala, zcela v jejím harmonogramu, aniž bych přitom musela nějak zásadně omezovat ten svůj. Výsledkem bylo spokojené miminko, kukačka vykukující do světa z bezpečí maminčiny náruče, a spokojená já, v nádherné, až povznášející blízkosti se svou maličkou a přitom stále o dvou nohách i rukách, které mi byly k dispozici. 
Takže ano, všechny ostatní důvody k nošení rozhodně nejsou zanedbatelné. Jsem přesvědčená, že miminko potřebuje maminčinu blízkost, dech, srdeční rytmus, houpavý pohyb, hlas, polibky, konejšivý dotyk rukou na zádíčkách a tak podobně. Vnímám benefity nošení pro jeho zdravý psychický i fyziologický vývoj. Jsem nadšená z jednoduchosti, se kterou nošení dětí pomáhá vytvářet vazbu mezi rodičem a dítětem (bez které vůbec není snadné své dítě třeba i "jen" nakojit). Byly jsme si tak blízko, že bylo snadné číst potřeby maličké, reagovat na drobné signály, potvrzovat, že ji vnímáme, nasloucháme, že má svou hodnotu. Ukazovat, že život je fajn, bezpečný a dobrodružný zároveň. Ale to nejdůležitější zůstává: že se ten fajn život dá s radostí a uspokojením žít. 

Když jsem začínala nosit v šátku, už nějakou dobu se vedl intenzivní boj kolébka versus vertikál. Dvě mírumilovné skupiny žen, které to, jak jinak, myslely nesmírně dobře, se navzájem častovaly výměnami, které se občas ani s přimhouřeným okem nedaly nazvat otevřenou a respektující diskusí. Nešlo se tomu moc vyhnout, koneckonců každá z nás si nakonec musela vybrat, který způsob si pro sebe vyvolí za správný a která parta tak získá vytoužený bodík. Pro mnohé ženy to muselo být nervyrvoucí rozhodování, vždyť která matka chce pro své dítě něco špatného! Úplně mi to teď asociovalo podobnost s přístupem paní Kiedroňové, která svou dokonalou a jedinou správnou manipulací s miminky nejednu ženu přesvědčila o její naprosté neschopnosti zvednout, přenést a položit své dítě. 

O pět let později mi diskuse kolem kolébek a vertikálů přijde skomírající, tábory usmířené, nebo se to už prostě tolik neřeší. Snad jsme se naučily, že důležitější je koneckonců nosit (a některé už i uznáváme, že i kočárkující ženy mají právo na život). Abychom si však příliš neužívaly poklidného poradenského života, vyrobily jsme si nové téma, které si soukromě nazývám bojem o kojení. Bojem o SPRÁVNÉ kojení. A to ve velmi absurdní podobě. Coby poradkyně se totiž dnes (alespoň jak to vnímám ze svého bezprostředního okolí) snažíme hlavně podporovat. Jsme spíše průvodkyně, dodáváme odvahy, vedeme k přirozenosti, říkáme ženám, že se mají spolehnout na svou intuici, že jistě nejlépe cítí, co je pro ně a jejich děti nejlepší. Ukazujeme jim to, čemu věříme, jsme však k nim vlídné a chápavé a snažíme se nic nevnucovat. Ale jakmile se tyto otevřené a podporující ženy-poradkyně setkají v partě, opět propukají vášně. Příčná poloha versus savčí poloha, cévka nebo stříkačka, důvěra nebo pískavice a benedikt... kdo nekojí s námi, kojí proti nám! Takže milé kolegyně, do zbraně, pojďme těm druhým ukázat, jak se věci mají a jak mylné a škodlivé jsou postupy a principy, které ostudně šíří mezi nebohé maminky! 

Doprdele už! (Trochu to schválně hrotím, ale fakt mi to už začíná pít krev.) To opravdu nejsme schopné vlídné a naslouchající diskuse? Jak je možné, že v dnešní době milionu možností, kdy nic nemusí být černobílé, někdo jen tak řekne, že tohle je správně a to, za čím stojí jiná organizace s jinou zkušeností je pitomost? Kde jsme ve vztahu k sobě navzájem zapomněly na respekt a takt? Nemá i každá poradkyně právo na svou cestu a intuici, na určitou suverenitu v rámci nastoleného paradigmatu? A naopak i na loajalitu k tomu, kdo ji školil, aniž by se před druhou skupinou musela omlouvat, že to není tak docela, jak to vypadá? A třeba i na své omyly, skrze které reflektuje svou praxi a pomáhají jí v dalším růstu? Vždyť přeci i my, stejně jako ženy, které podporujeme, děláme to nejlepší, co v danou chvíli můžeme a umíme. Nikomu záměrně neškodíme. (Pokud se nesnažíme, nevzděláváme, pracujeme špatně, zaručeně nás to diskvalifikuje.) Zasloužíme si vzájemnou úctu a respekt, naslouchání našim příběhům a zkušenostem. S cílem pochopit a obohatit se, ne přesvědčit o omylu. 

Jasně. Taky mám někdy sklony obhajovat sebe samu vymezováním se proti "nepříteli".  Je to jednoduché, celkem účinné, zakořeněné hluboko v nás. Třeba nedávno jsem se na FB zlobila na péči v porodnicích, i to je jistě nespravedlivá generalizace a povýšenost. A nemám zrovna pochopení pro kolegyně, které těhotným ženám doporučují kloboučky a odsávačky a povídají o jejich "špatných" bradavkách. Takže máslo na hlavě. Ale přesto všechno, ve svém nehynoucím idealismu, už se tak těším, že až uplyne dalších pět let, tak zase bude jedno, jestli jsme s klientkou zkusily příčnou nebo vertikální polohu, hlavně když to všem vyhovovalo a přineslo kýžené výsledky. Nebo zda se mnou zkusí jednu a s kolegyní druhou a pak si svobodně vybere a my se přesto budeme moci s úsměvem pozdravit a říct si, proč u téhle paní fungovalo víc tohle. A že o tom budeme moci otevřeně mluvit na pokročilém kurzu Mamily, Laktační ligy i Bavlnky a nebudeme si muset na nic hrát. 

Já vím, je to život. Pedagogická x filozofická fakulta, geografie v Praze nebo v Brně, Waldorf x Montessori, Buda nebo Pešť, křesťanství nebo islám... ale pro mě byla vždycky nejlepší ekumena. Já mám (reflektovaně) ráda Mamilu i Bavlnku. A vlastně i Laktační ligu. Nebo hlavně ty jednotlivé ženy, které je tvoří. A které stejně jako já dělají to nejlepší, co právě mohou.