Taky už by se mohla kojit méně, povzdychla jsem si ve skupinové diskusi a trošku záviděla těhotným kamarádkám, že jejich starší děti začínají spát celou noc.
Taky už by ses mohla kojit méně, říkám jí druhý den. Třeba jen před usnutím a pak až ráno, co ty na to?
Jako bych to řekla do kouzelného sluchátka. Neozvalo se sice známé "ale´beze všeho", ale polízanice podobná milionu koček u Macha a Šebestové z toho byla. Dostala horečku. Usnula brzy v podvečer a spala a spala. A pak se budila, plakala, pokoušela se přisát, ale vždy jen řekla, že mlíko není, otočila se a zase usnula. Několikrát za noc.
Ráno mi začala tvrdit, že už pít nebude. Nikdy.
Krve by se ve mně nedořezal. Cože? Odstavení? Tady a teď? Takhle? Nemocné dítě, které přeci kojit potřebuje, já nalitá prsa, bacil na krku... a výčitky. Vždyť já to tak nemyslela, zlatíčko, neboj, nemusíš se přestat kojit, mám tu spoustu mlíčka jenom pro Tebe!
Dobře to dopadlo. Ohromně jsem si oddechla. Ne, nemám už malé miminko, ale ani tak jsem nebyla připravená na takovéhle odstavení. Poděkovala jsem za zajímavou zkušenost do kufříčku "pro laktační poradkyně". A slíbila jsem si, že si budu dávat větší pozor na to, co si přeju.
Uplynul asi týden. Hluboká diskuse s kamarády, existenciální témata, náročný večer. Trochu depka, beznaděj, smutek. A pak se slyším, jak říkám něco ve smyslu, že takové věci snad raději ani neříkat nahlas, ale že někdy musí přijít nemoc, aby člověka zastavila a přivedla ho na správnou cestu.
Snad raději ani neříkat nahlas, hmm. Káčo jedna! Těžkne mi hrnek v ruce, nějak ho nedokážu udržet. V noci nemohu malé sundat šortky, abych ji dala na nočník. Dopoledne už škemrám o nějaký Ibalgin, já, hrdě bezléková duše. Následující dva dny strávím paralyzovaná bolestí a těším se na konec svátků, návrat do Prahy a návštěvu lékaře. A hledám, hledám v sobě ten čudlík, kterým jsem to spustila, aby to zase stejně rychle přešlo, ale to bych to měla hodně zadarmo.
Už je mi lépe. Snad pomohlo pokorné rozjímání, snad noc strávená zpět ve vlastní posteli, snad i ten Ibalgin a kostivalová mast. A možná i mé novoroční přání: být k sobě laskavá a pečující. Nepokoušet osud.
PŘEJI NÁM VŠEM, ABYCHOM SI UMĚLI PŘÁT VĚCI, KTERÉ NÁM JSOU SKUTEČNĚ KU PROSPĚCHU. NEJEN DO ROKU 2017.
RSS Feed
