Ležela na stole a žena z obálky na mě upírala svůj uhrančivý pohled. Přečti si mě, přečti! Její agilnost mě odrazovala. Kniha s názvem Obejměte své vnitřní dítě smrděla spoustou dřiny, do které se mi chvíli před porodem nechtělo. Tak jsem jen zkusmo nahlédla – a bylo jasné, že se k ní ještě vrátím. 

Podruhé už jsem byla připravenější nořit se do hlubin své duše. Ale cílem bylo knihu zhltnout a přefiltrovat do podoby časopiseckého textu, nesměla jsem se tedy nechat příliš zlákat navrhovanými cvičeními. Přesto jsem se co chvíli přistihla, jak se zavřenýma očima vedu vnitřní dialogy a v představách kreslím požadované situace. Nešlo jinak. Z toho plyne poučení: vnitřní dítě chce čas a poctivost. A deník, skicák a pastelky.

První část knihy nás krok za krokem přibližuje malé Kačence, Mirečkovi nebo Lojzíkovi, kteří v každém z nás žijí a prožívají své dětské radosti a strachy. A jelikož tyto radosti a strachy zatraceně ovlivňují náš dnešní život, může být velmi prospěšné je trochu prozkoumat, maličko jim porozumět. Od autora, psychoterapeuta Ladislava Dvořáka, k tomu dostáváme vlídný a systematický návod. A upozornění, že pokud chceme skutečně něco změnit, nestačí číst a přemýšlet. Pevně vtištěné vzorce chování pramenící z našich dávných prožitků lze přepsat zase jenom prožitkem, odžitými emocemi. Taková práce zpravidla bolí. Ale právě v tom tkví princip Dvořákova přístupu: z čeho se vykřičíme, vypláčeme, vydupeme, zeslábne a nechá nás jít dál. A naopak: když prozkoumáme, co nám dělá radost a dodává odvahu, můžeme se o to pevněji opřít.

Druhá polovina textu nabízí návod, jak získanou schopnost dialogu s vnitřním dítětem využít k jeho vysvobození, ke změně životního scénáře. Nechybí ani upozornění na možná rizika a slepé uličky na této cestě ke spokojenému bytí sám se sebou i s ostatními. Z knihy vyplývá, že neexistuje objektivní vidění světa. Vždy záleží, co si neseme v sobě a jaký je náš přístup k životu. To, jak si svět vykládáme, je vždy jen náš výklad světa, nikoliv skutečnost. A tento výklad lze změnit. Naše vnitřní dítě se na jednotlivé životní situace dívá zjednodušeným pohledem zhruba šestiletého školáka, naše dospělé vidění však komplikuje ještě vnitřní rodič, který situaci hodnotí podobně, jako to dělali naši skuteční rodiče. Když pochopíme jejich motivy, můžeme změnit naše reakce. Tedy pokud to ve zlomku vteřiny, který zpravidla máme, stihneme. Jak snadno dochází k nedorozumění při komunikaci s druhými ukazuje aktivita housenka, kterou jsem vybrala jako příklad pro Ty, co stojí o malou ochutnávku.

Závěrečné zhodnocení? Knihu bych rozhodně doporučila a chystám se do ní pustit ještě jednou, tentokrát v adekvátním tempu. Pokud váháte, zda po ní sáhnout či nikoliv, zkuste, jestli vás zaujmou vybrané aktivity či otázky k zamyšlení. Třeba vám pomohou se rozhodnout.

HOUSENKA (str. 33)

Při jednání s druhými lidmi se v nás odehrává následující sled činností: nějak situaci vidíme – něco si o ní pomyslíme –uvědomíme si své pocity (vnitřní dítě) – a náš pocit z nich (vnitřní dospělý) – to vše ovlivňuje, jak se rozhodneme zareagovat.  Zkuste si takto ve dvojici přehrát prožitou situaci, které chcete porozumět. Napište si pro každého na papíry velikosti  A4 jednotlivé kroky, rozložte je proti sobě na zemi a postupně si projděte reakce obou účastníků.

AKTIVITY A OTÁZKY K ZAMYŠLENÍ

• Jdi klidně světem a se zájmem, bez hodnocení, pozoruj lidi kolem sebe, jako neznámé, zajímavé živočichy. Nakolik jsou v přítomnosti, tady a teď?

• Napiš si seznam svých dodavatelů radosti. Jak to dělají? Jak jim to oplácíš? A co odběratelé radosti? 
• Jaké emoce byly ve tvé rodině zakázané? Jaké náhradní vyjádření jste používali? 
• Nakolik máš ke světu důvěru? Můžeš tady jen tak být, nebo musíš “něco dokázat“?
• Čím jsi chtěl(a) jako dítě být? Co tě přitahovalo? Jak se tvé sny změnil

(Text jsem původně psala pro časopis Skautský svět, po drobných úpravách ho zveřejňuji i zde.)

Již dvakrát jsem si to sama prožila: poporodní hormonální tobogán, obzvláště ve chvíli, kdy manželovi skončila dovolená a zůstala jsem doma sama jen s dětmi... místy docela síla. A to se nejednalo o nic patologického, o nic ohrožujícího, o nic, co bych sama, s drobnou podporou okolí, nepřekonala. Přišlo to i po dvou nádherných a přirozených porodech. Jak na tom teprve mohou být ženy, kterým nebylo dáno porodit bez zásahů, jsou na dítě samy, prožívají nějaké náročnější období, mají sklony k psychickým poruchám? A jak si s takovou situací poradit? O tom všem a ještě o mnoha dalších věcech jsou Slzy po porodu, kniha s podtitulem Jak překonat depresivní nálady. Kromě žen, kterých se aktuálně týká (a u kterých ale nevím, kdy by ji měly číst, jestli se možná zbytečně stresovat preventivně, nebo se po ní pokusit sáhnout ve chvíli, kdy jim již není dobře?) ji doporučuji zejména jejich okolí a pak i všem pomáhajícím profesím, které s ženami po porodu přicházejí do kontaktu. 
Autorka nám nejprve předkládá analýzu dřívější i současné společnosti a vyvozuje z ní možné podmínky vzniku poporodních depresí (i mírnějších stavů). Zmiňuje zavalení dnešních žen informacemi o rizicích těhotenství a porodu, stresující touhu po dítěti, pokud déle nepřichází, rozpor mezi rolí ženy a matky, malé pochopení a ocenění mateřské role společností, různým způsobem nenaplněná očekávání atd. Prochází se čtenáři okamžiky, ve kterých se z ženy rodí matka, stejně jako chvíle, kdy je porodní proces nějak narušen zásahy zvenčí, císařským řezem, vyvolávaným porodem, epidurální analgezií. Již za klasické téma v podobné literatuře bych považovala zasvěcení do způsobů, jak během porodu fungují jednotlivé hormony v lidském těle, ze kterého vyplývá, že pro ženské tělo i duši je mnohem lepší, zvládnou-li si během procesu rození poradit sami. Bohužel jim to dnes často nebývá dopřáno. Důsledkem všeho zmíněného je společnost plná žen, které si nevěří, nenaslouchají mateřským instinktům ani signálům těla, přenášejí zodpovědnost na autority, nechávají se přehnaně ovlivňovat stokrát jinými názory okolí. 
Co s tím? Vezmu to jen namátkou: zpívat, plakat, vonět si k miminku, být s ním v tělesném kontaktu, nezůstávat v izolaci, zajistit si podporu rodiny, duly a partnera, spát, navštěvovat podpůrné skupinky, najít si čas na relaxaci, pohyb, hudbu a tanec, smích, dobře se najíst, zapálit si aromalampu, užívat sluníčka, nezapomínat na stopové prvky a vitamíny, případně alternativní medicínu, a když je to třeba, tak se nebát situaci řešit i konzultací s lékaři a jinými odborníky. Kdy, jak, proč, různé souvislosti a zákonitosti, to vše je kniha Slzy po porodu. Nečetla se špatně a určitě může hodně pomoci k pochopení i uzdravení bolavých srdcí a vztahů. 


"Došlo k radikální změně: práce, která byla původně určena k zajištění  nejnezbytnějších statků pro život, se stala sama o sobě životním cílem. Život, k němuž patří i dítě, se musí odehrávat kdesi stranou. Je dobře, že tu ženy a děti jsou, neboť bychom se stále znovu měli ptát, co je vlastně důležité. Ne každý dokáže snášet po delší dobu existenci, která v očích kdysi milovaného partnera i společnosti nestojí za zvláštní pozornost." (str. 144-145)

Knihu vydalo nakladatelství One Woman Press v roce 2004.