V sobotu mě zarazilo jedno slovní spojení. Už jsem ho slyšela mnohokrát, ale až tentokrát mi to celé docvaklo. Manipulace s miminky. MANIPULACE. Téda! Někdo miminka nosí, někdo se jich dotýká, někdo je drží, někdo se s nimi tulí... a někdo s nimi manipuluje. Navíc SPRÁVNĚ manipuluje. Jako kdyby existoval nějaký jednoznačný návod, kam smím přiložit prst a kudy vést dlaň, když chci uchopit své dítě. A taky že jo: z kurzu z vedlejší učebny odcházeli rodiče, celí šťastní, že se včas dozvěděli, že se svým maličkým dosud špatně manipulovali. Hmm. To musí přidat na rodičovském sebevědomí! Je mi jasné, proč vídám stále častěji rodiče, kteří se bojí vybalit miminko ze zavinovačky. Co kdyby ho pak drželi špatně?
Když si navíc uvědomím, jaký je abstraktní význam toho slova (slovník cizích slov praví "nečestné jednání, čachry"), je mi teprve těžko. Neschovává se náhodou pod manipulací i trocha MANIPULACE? Držte potomka chvíli takto, potom takto, hezky s ním cvičte, ať se krásně unaví a vy ho můžete položit na speciální peřinku, protože na jiném místě by mu to přeci tak nesvědčilo a navíc byste neměli klid pro sebe... brrr. 
Dobrá, jsem zaujatá. A slovíčkařím. A snad mám i máslo na hlavě, vždyť také ukazuju, v jaké poloze bude miminku v šátku dobře. Navíc nic není špatně na klokánkovi ani tygříkovi. Ale to slovo... prostě jsem se s ním musela nějak vypořádat. Tak to berte jen jako názor, ne jako manipulaci.

Je tomu skoro přesně rok, co světlo světa spatřila naše podpůrná skupinka. Rok setkávání kojících, kontaktních a především otevřených a vzájemně se respektujících žen a jejich dětí. Jsem hrdá na to, že se mezi námi najdou i nekojící a nekontaktní ženy a také je jim u nás dobře, takto nastavenou atmosféru považuji za naši hlavní přednost. Takže rok. To je čas na krátkou bilanci. 

Myšlenka založit v Praze podpůrnou skupinku, kterou povedeme s dulou Petrou, přišla během jarního kurzu Mamily a chytly jsme se jí pevně a rychle. 23.4.2014 jsme v Kafé Kakao uspořádaly první setkání. Přišla jedna žena, o týden později jiná jedna žena... začátek nepříliš slibný. Jednu z nich už jsme nikdy neviděly, druhá chodí dodnes. Tuším, že to bylo hned třetí setkání, které přineslo první z následných mnoha zlomů v chodu skupinky: naše řady začaly pomalu narůstat. A hned po pár týdnech nám začalo být malé naše první útočiště. Bylo fajn, že přišlo teplo a mohly jsme opouštět zdi kavárny a vyrážet piknikovat do blízké Grébovky. Poslední předletní setkání již bylo opravdu slibné. V nádherné atmosféře nás na dekách sedělo možná osm, kolem se batolila kupa dětí, pojídaly jsme přinesené dobroty, probíraly kojení i nekojení... Jako dobrý tah jsem vnímala začínat kruh vlastním otevřeným vyprávěním, čím právě žiju, pustit tak do něj potřebnou energii a pak už se jen těšit z toho, že se i další ženy rády otevírají a zapojují. Za další z prvků vedoucích k úspěchu skupinky považuji skutečnost, že se základní parta vytvořila převážně z mých skautských známých, myslím si totiž, že to byly právě tyto ženy, které pomohly nastavit mód naší respektující komunikace. 

Po prázdninách začalo přicházet více žen z našich poradenstvích. Každé se sice u nás nezalíbilo, nicméně počet těch vracejících se narůstal a bylo jasné, že v kavárně už nemůžeme dlouho vydržet. Od října jsme se tedy přemístily do skautské klubovny V Tůních. Jé, to byla úleva! Čaj z vlastní rychlovarné konvice, setkání bez pocitu, že ostatním zabíráme malý dětský koutek... pohoda! A ke konci října jsme uspořádaly první tematickou skupinku o příkrmech a založily tak dobrou tradici. Od té doby byla vždy jeden týden skupinka volně sdílecí a následující týden tematická. Postupně jsme probraly třeba noční spaní a kojení, šátkování, režim, zdravé stravování, obouvání, komunikaci s dětmi... mnoho toho již bylo! Také jsme uspořádaly první společný výlet, začaly vytvářet mapu baby-friendly kaváren, domluvily se na společném výchovném kurzu, zkrátka naše řady se začaly provazovat i jinak než jen při úterních setkáních. 

Po novém roce nás najednou zase bylo nějak moc. Živě si pamatuju setkání, na které přišla jedna vyplašená maminka z mého poradenství, která si místo podpory musela odnést jen velký pocit chaosu. Bylo nás v malé místnosti fakt hodně, ona se sotva dostala ke slovu, žádná sláva. Takové zkušenosti nás naštěstí neodradily, ale směrovaly nás k přizpůsobení režie skupinky i k hledání ještě lepších prostor. Od té doby jsme se snažily dávat ženám, které k nám zavítaly nově, více prostoru v úvodním kolečku, aby určitě dostaly potřebnou podporu. A znovu jsme se stěhovaly: 17.2. jsme se poprvé sešly ve vodáckých klubovnách na Žižkově. Tam vůbec nevadilo, že se nás sešlo patnáct, pěkně jsme se vešly, popovídaly, pojedly něco raw i jiných zdravých dobrot, bylo to opět moc fajn. 

Patnáct. Kde ty časy jsou. Dnes když se nás sejde patnáct, máme pocit mile kompaktní a klidné skupinky. Jenže s přesídlením do nových míst se jako mávnutím kouzelného proutku začalo přidávat a vracet ještě více žen. Okruh těch, které tu pravidelně, tu občasně zavítaly, se výrazně rozšiřoval a najednou se nás scházelo spíše dvacet. Po úvodním kolečku, do kterého se vešlo krátké představení a vyjádření, co nás zrovna pálí, o čem bychom si chtěly povídat, případně stručné vyjádření k tématu, jsme se začaly rozdělovat do více skupinek, abychom si pak v menších partách mohly opravdu popovídat. Nejprve do dvou, pak už i do tří, do čtyř... wow. 

A přišel další skok. Na poslední skupince nás muselo být tak třicet. Byl to celkem masakr. Kromě stabilní party přišlo dost těch, které se tu a tam vracejí a pak ještě několik nových tváří. Obzvláště pro ně to mohlo být dost hektické. Rozdělení do menších skupinek už také tolik nefungovalo, protože šum v klubovně už byl prostě příliš velký. Jednoznačně jsme cítily, že tohle už se nemůže opakovat a začaly hledat nové řešení. Bylo to akutní, takže hned následující den jsme ho domluvily při jednom z mimoúterních setkáních staré gardy. 

Ano. Stará garda. Vynikající parta, která se nám na skupince vytvořila, které postupně děti odrůstají, už je nevyvede z míry občasně navýšený počet nočního kojení a spíš než zavádění lepku je zajímá jak zabavit chodící dítě. Tahle stará garda se, přesně rok od první skupinky, začne scházet (částečně) samostatně. Žižkovské prostory nám totiž umožňují, abychom se kromě rozdělení do více skupinek v rámci jedné místnosti rozdělily i do více místností, což nadcházející týden prvně vyzkoušíme. Skupinka, která proběhne 21.4.2015, nebude mít jeden, ale dva úvodní kruhy. Rozdělení do nich nechceme rýsovat nijak pevně, nejspíš bude zcela v pořádku, že se každá (i nově) příchozí zapojí tam, kam ji to bude táhnout, v jedné místnosti však budou ženy spíše se staršími dětmi a tomu odpovídajícími tématy, ve druhé dál s Peťou povedeme skupinku žen, které potřebují naši i vzájemnou podporu při kojení a jiných rodičovských aspektech. A třeba se to pak všechno propojí volným povídáním na zahradě. 

Závěr? Za jediný rok jsme prošly obrovským vývojem. Stále hledáme, stále vše přizpůsobujeme. Baví mě to, naplňuje mě to. Jsem ráda, Péťo, že jsme do toho šly, že se společně učíme a vyvíjíme, díky moc, je radost mít Tě po boku! A moc mě těší, ženy, že chodíte, že je vám s námi dobře. To je ta největší odměna. Staré gardě přeji, abychom našly způsob, jak pokračovat a zároveň být stále inspirací nově příchozím. A každému, kdo by mezi nás chtěl zavítat, bych chtěla říct, že u nás jsou dveře stále otevřené. Maximálně se stane, že se časem "odloupne" další generace :) 

Žijeme v jednadvacátém století. Oblékáme se jako v jednadvacátém století, češeme se jako v jednadvacátém století, používáme sušičku, odšťavňovač, nakupujeme v hypermarketech, jsme online i při cestě tramvají. Sotva si dovedeme představit, že bychom žili padesát let nazpět. Jenže. Stále se nám rodí děti s nastavením lovců a sběračů. Človíčci s genetickou výbavou pro přežití ve světě kočovníků. Co na tom, že tady už nikdo nekočuje. Svět se za posledních několik tisíciletí změnil tak závratně, že se s tím naše instinkty sotva mohly stačit srovnat, a tak zůstávají v pohotovosti před ataky vlků, nikoliv teroristů. I pro nás samotné je obtížné dostát nárokům doby, zejména co se rychlosti, výkonnosti a vzájemné blízkosti zcela neznámých lidí týče. Jak si s tím mají poradit naše miminka?

Lidská mláďata se rodí velmi nevyvinutá (byť na druhou stranu  s mnohem vyspělejším vnímáním, než jsme si ještě před desítkami let mysleli). Rychlost, s jakou se v prvním roce života vyvíjí a roste mozek dítěte nemá obdoby. Proto se děti narodí po pouhých devíti měsících těhotenství, ač se po narození nepostaví na vlastní nohy jako hříbata, ani mlčky nečekají v hnízdě jako ptáčata. Prostě musí ven, později by již relativně úzkou a kostrčí obdařenou pánví ženy neprošla, to je důsledek skutečnosti, že jsme se kdysi postavili na zadní a začali končetiny dělit na nohy a ruce. Ten rok klidu, který bychom jako kojenci potřebovali na dozrávání, nám však v dnešní době nebývá dopřán. Současná západní společnost příliš nepřeje instinktivní péči o děti až do období tzv. druhého porodu, tedy kolem cca devíti měsíců života dítěte. Zadáním doby je vychovat individualisty, kteří se dokáží porvat se všemi příkořími, kteří musí něco vydržet. (Hmm, a zároveň stádo, které nemá vlastní hlavu a nechá se vést, kam si vůdce přeje... trochu si to protiřečí, že.) Kteří dokáží být bezohlední, nejen aby si zachránili vlastní zadek, ale i aby mohli obstát ve světě konzumu a soutěžení.  

Dítě lovců a sběračů však nechce sloužit kapitalismu ani šlapat cestu odříkání k červenému diplomu na prestižní univerzitě. Neočekává, že bude po porodu odloženo do postýlky, nepotřebuje umět usínat samo. Ví, že pokud zůstane odložené, může přijít vlk či štír. Neví, že vlka ani štíra v jedenáctém patře paneláku nepotká. Neumí se samo uklidnit. Pláče proto, abychom jej nezapomněli, když stěhujeme tábor. Ale získá-li pocit, že jsme ho zapomněli, raději zmlkne, zděšené, že teď už mu tedy nezbývá než ten vlk či štír. Předčasně se raduje rodič, kterému miminko samo usíná poté, co ho několikrát nechal vyplakat až do usnutí v beznaději. Ale snad i to je cestou k přežití v dnešní době: naučit již naše nejmenší životu ve stresu a osamění?