Žijeme v jednadvacátém století. Oblékáme se jako v jednadvacátém století, češeme se jako v jednadvacátém století, používáme sušičku, odšťavňovač, nakupujeme v hypermarketech, jsme online i při cestě tramvají. Sotva si dovedeme představit, že bychom žili padesát let nazpět. Jenže. Stále se nám rodí děti s nastavením lovců a sběračů. Človíčci s genetickou výbavou pro přežití ve světě kočovníků. Co na tom, že tady už nikdo nekočuje. Svět se za posledních několik tisíciletí změnil tak závratně, že se s tím naše instinkty sotva mohly stačit srovnat, a tak zůstávají v pohotovosti před ataky vlků, nikoliv teroristů. I pro nás samotné je obtížné dostát nárokům doby, zejména co se rychlosti, výkonnosti a vzájemné blízkosti zcela neznámých lidí týče. Jak si s tím mají poradit naše miminka?
Lidská mláďata se rodí velmi nevyvinutá (byť na druhou stranu s mnohem vyspělejším vnímáním, než jsme si ještě před desítkami let mysleli). Rychlost, s jakou se v prvním roce života vyvíjí a roste mozek dítěte nemá obdoby. Proto se děti narodí po pouhých devíti měsících těhotenství, ač se po narození nepostaví na vlastní nohy jako hříbata, ani mlčky nečekají v hnízdě jako ptáčata. Prostě musí ven, později by již relativně úzkou a kostrčí obdařenou pánví ženy neprošla, to je důsledek skutečnosti, že jsme se kdysi postavili na zadní a začali končetiny dělit na nohy a ruce. Ten rok klidu, který bychom jako kojenci potřebovali na dozrávání, nám však v dnešní době nebývá dopřán. Současná západní společnost příliš nepřeje instinktivní péči o děti až do období tzv. druhého porodu, tedy kolem cca devíti měsíců života dítěte. Zadáním doby je vychovat individualisty, kteří se dokáží porvat se všemi příkořími, kteří musí něco vydržet. (Hmm, a zároveň stádo, které nemá vlastní hlavu a nechá se vést, kam si vůdce přeje... trochu si to protiřečí, že.) Kteří dokáží být bezohlední, nejen aby si zachránili vlastní zadek, ale i aby mohli obstát ve světě konzumu a soutěžení.
Dítě lovců a sběračů však nechce sloužit kapitalismu ani šlapat cestu odříkání k červenému diplomu na prestižní univerzitě. Neočekává, že bude po porodu odloženo do postýlky, nepotřebuje umět usínat samo. Ví, že pokud zůstane odložené, může přijít vlk či štír. Neví, že vlka ani štíra v jedenáctém patře paneláku nepotká. Neumí se samo uklidnit. Pláče proto, abychom jej nezapomněli, když stěhujeme tábor. Ale získá-li pocit, že jsme ho zapomněli, raději zmlkne, zděšené, že teď už mu tedy nezbývá než ten vlk či štír. Předčasně se raduje rodič, kterému miminko samo usíná poté, co ho několikrát nechal vyplakat až do usnutí v beznaději. Ale snad i to je cestou k přežití v dnešní době: naučit již naše nejmenší životu ve stresu a osamění?
Lidská mláďata se rodí velmi nevyvinutá (byť na druhou stranu s mnohem vyspělejším vnímáním, než jsme si ještě před desítkami let mysleli). Rychlost, s jakou se v prvním roce života vyvíjí a roste mozek dítěte nemá obdoby. Proto se děti narodí po pouhých devíti měsících těhotenství, ač se po narození nepostaví na vlastní nohy jako hříbata, ani mlčky nečekají v hnízdě jako ptáčata. Prostě musí ven, později by již relativně úzkou a kostrčí obdařenou pánví ženy neprošla, to je důsledek skutečnosti, že jsme se kdysi postavili na zadní a začali končetiny dělit na nohy a ruce. Ten rok klidu, který bychom jako kojenci potřebovali na dozrávání, nám však v dnešní době nebývá dopřán. Současná západní společnost příliš nepřeje instinktivní péči o děti až do období tzv. druhého porodu, tedy kolem cca devíti měsíců života dítěte. Zadáním doby je vychovat individualisty, kteří se dokáží porvat se všemi příkořími, kteří musí něco vydržet. (Hmm, a zároveň stádo, které nemá vlastní hlavu a nechá se vést, kam si vůdce přeje... trochu si to protiřečí, že.) Kteří dokáží být bezohlední, nejen aby si zachránili vlastní zadek, ale i aby mohli obstát ve světě konzumu a soutěžení.
Dítě lovců a sběračů však nechce sloužit kapitalismu ani šlapat cestu odříkání k červenému diplomu na prestižní univerzitě. Neočekává, že bude po porodu odloženo do postýlky, nepotřebuje umět usínat samo. Ví, že pokud zůstane odložené, může přijít vlk či štír. Neví, že vlka ani štíra v jedenáctém patře paneláku nepotká. Neumí se samo uklidnit. Pláče proto, abychom jej nezapomněli, když stěhujeme tábor. Ale získá-li pocit, že jsme ho zapomněli, raději zmlkne, zděšené, že teď už mu tedy nezbývá než ten vlk či štír. Předčasně se raduje rodič, kterému miminko samo usíná poté, co ho několikrát nechal vyplakat až do usnutí v beznaději. Ale snad i to je cestou k přežití v dnešní době: naučit již naše nejmenší životu ve stresu a osamění?
RSS Feed
