Světový týden kojení končí a s ním i můj seriál převážně intelektuálních témat. Probrali jsme udržitelný rozvoj, naplňování potřeb, závislost, svobodu, podporu a pláč. Uvažovala jsem ještě o sexualitě, ale vyhrála chuť a) trochu experimentovat a b) dát vám sem také něco na odlehčení. Že jako to kojení vlastně není tak vážná věc.

​Manžel říkal třeba vtipy. Dobrý nápad, přišlo mi zprvu, ale žádné si nepamatuju a ať jsem hledala, jak chtěla, našla jsem maximálně ten o té matce v autobuse, co se jí děcko nechce kojit a tak říká, že ještě jednou se pustí a nabídne prso pánovi přes uličku... a když to řekne potřetí a nic, tak pán zlostně vyskočí a pustí se do děcka, ať si to konečně rozmyslí, že on už přejel pět zastávek.

No, tak ho tu máte. Kromě něj už na mě vyskočil jenom ten o pánovi, co se vrátil po roce ze služební cesty a doma žena s malým černouškem v náručí. Vysvětluje, že po jeho odjezdu zjistila, že je těhotná a když pak porodila, neměla dost mléka tak poprosila o pomoc s kojením maminku z vedlejší postele - černošku. Jak ta miminko kojila, zčernalo. A pán prý sláva a šel se o novinku podělit se svou matkou. Její reakce? Hmm. Taky jsem po tvém porodu neměla dost mléka a tak jsi dostával kravské, ale nečekala bych, že z tebe vyroste takový vůl. 

Pak už jsem narážela jen na vyložené vulgarity nebo třeba na paní, která rozhodně nemyslela jako vtip, že nejšťastnější dny jejího života pokaždé přišly, když konečně přešla na umělou výživu svého nenažrance. Ale dobře se u toho bavila na účet laktačních poradkyň a jiných "extrémistek". 

Vtipné příběhy s prsy venku v samoobsluze nebo komentáře starších batolat kolem kojení nemám. Nicméně v poselství tohoto příspěvku mám, ať už vás pobavil nebo ne, celkem jasno: 
​Prostě se s tím moc nepárejme a kojme! Kojení nazdar, zdar!

​Mám radost, že se potkáváme u dalšího dílu seriálu při příležitosti světového týdne kojení. Dnes se podíváme na různé a přeci ne docela protichůdné pohledy na pláč miminek v souvislosti s kojením. To je téma, které trápí mnoho kojících žen. Proč pláče? Má hlad? Neteče mu to málo? Nebo moc? Nepřejedlo se? Nekojím moc často? Nebolí ho něco? Mám ho pořád uklidňovat u prsu? A tak dále. Vidíte se v tom? Tak se na to spolu mrkněme. 

​Hned na začátek jedna důležitá věc: miminka pláčou. Nemusí plakat moc, když jim nasloucháme a včas reagujeme, ale pláčou a někdy hodně i přesto, že se můžeme přetrhnout. Je to jeden z jejich hlavních způsobů komunikace. Příroda to tak nastavila, abychom pláč svých dětí nedokázali snadno ignorovat.

Informaci, že nošené a na požádání kojené děti nebudou plakat, pokládám za základní mýtus kontaktního rodiče dneška.

Kolik už jsem potkala žen pochybujících, zda jsou dobré matky, když nedokáží zajistit, aby jejich děti byly stále spokojené! Neříkám, že máme být k pláči lhostejní. Že máme děti nechat vyplakat. Ovšem někdy je nejlepším krokem k utišení právě přijmout, že miminka pláčou, a umožnit jim to. U nás, v náruči, v bezpečí. Možná tam pláčou právě proto, že se tam mohou uvolnit a zbavit se napětí. 

A k tomu ještě jedna podobně důležitá věc: ač si okolí může myslet a radit své, nejlépe ze všech bude pláč dítěte číst jeho maminka, případně jiná pečující osoba.

To, že miminko vaší sestry tímhle pláčem dávalo najevo hlad, neznamená nic víc, než že miminko vaší sestry tímhle pláčem dávalo najevo hlad.

​Ano, někdy nám zkušenost někoho z blízkých může poodkrýt úhel pohledu, který by nás samotné nenapadl. Někdy nám nová interpretace situace pomůže najít klid. Ale „tykadla“ na to, jak a proč naše miminko pláče, máme především my, matky. A taky obrovskou zkušenost čtyřiadvacetihodinové služby denně, sedm dní v týdnu. Takže když nevíme, proč miminko pláče, nejpravděpodobněji na to stejně nakonec přijdeme samy, jsme k tomu zkrátka stvořené

​Pro kojící ženu je určitě dobré vědět, že miminko si o kojení neříká pláčem, tedy pláč obvykle není jeho prvním signálem hladu či jiné potřeby se přisát. Když jsme dětem skutečně nablízku a učíme se číst v jejich jemné komunikaci s námi, zpravidla nám neuniknou ranější signály, jako je určitý neklid, otáčení hlavičkou, hledání, co strčit do pusinky. Už na ty je dobré zareagovat nabídkou prsu. Když už se miminko zlobí, nemusí být tak snadné ho ukonejšit, nemusí se tak ochotně ani kvalitně přisát, jako když je klidné. 

​A pak je tu opačný konec spektra: pláč miminka nemusí automaticky znamenat hlad. To dává smysl, že. Ale někdy nás to, obzvláště u těch nejmenších, trochu mate. Obzvláště, když se uklidní poté, co se přisají k prsu. Vysvětlení ale není složité. Kojení je prostě uklidňuje. Naplňuje jejich potřeby. Někteří novorozenci se dokáží kojit opravdu hodně často. Fajn. Vůbec to nemusí znamenat, že mají pořád hlad. Proto pozor na příliš rychlé interpretace typu „pokud miminko pláče a pořád se chce kojit, mám málo mlíka“. Takové závěry bych nedělala, dokud bych neviděla, jak miminko reálně pije. 

​Obvykle dost zneklidníme, když děti pláčou u kojení. Nebo když se nechtějí přisávat. A ano, tady nám může hodně pomoci podpora laktační poradkyně, která s námi vyhodnotí, zda se neděje něco, co miminku kojení komplikuje. Rozhodně je na místě se ozbrojit trpělivostí a jde-li to, tak i klidem. Snížit napětí, přidat fyzického kontaktu nejlépe přímo kůže na kůži, nabízet kojení, když jsou děti ochotné pít, třeba hned po probuzení či na usínání, nedávat do pusinky nic než prso, žádná šidítka. Udělat něco hezkého pro sebe. Dobře se napít a najíst. A pokud to nepomůže, požádat o odbornou pomoc. 

Někdy nám motá hlavu i pláč po kojení. Co ten může znamenat? Možná touhu už konečně usnout. Nebo signál, že by to chtělo ještě z druhé strany. Tolikrát skloňované bolavé bříško je často jen zástupným problémem. Víte, že podle jedné studie je dokonce pravděpodobnější, že dítě bolí bříško proto, že je nespokojené a pláče, než že by plakalo proto, že ho bolí bříško? Velkou část „bolavých bříšek“ skutečně spraví více kontaktu s maminkou, méně zatěžujících podnětů a více kojení. Ano, více. Rada, že máme kolikové miminko kojit jen jednou za tři hodiny je jen jeden z dalších nesmyslných mýtů. Mateřské mléko je tak snadno stravitelné, že tříhodinový interval je v jeho případě naprosto nesmyslný. Tedy pokud si ho miminko zrovna neudělá samo. 

A to je konec dne šestého. Myslím, že to jako celý tento seriál bylo poměrně hutné, snad však přínosné. Co přinese den sedmý, se nechme překvapit. 

​Je tu pátek a s ním pátý den světového týdne kojení. Kdo sleduje celý seriál, už od včerejška ví, že nás dnes čeká téma opory. Nebo by se dalo říct podpory, porozhlídneme-li se po vhodném synonymu. Prostě nějaké to podepření, fyzické či psychické. Tak o tom to bude. 

​Nechtěla bych, aby to vyznělo nějak provokativně nebo jako že tím shazuju a nedoceňuju ženy, které to takto neměly. Vůbec ne. Vím, že s narozením miminka přichází do života mnoho nového, spousta nejistot, že musíme hledat odvahu k celému tomu experimentu jménem rodičovství. Do toho hormonální bouře, únava, i ty podpůrné osoby mají vždy své mouchy. Je to tak, moc na tom nezměníme, je to v pořádku.

Přesto mi dovolte snít o ideálu, přát vám ideál. Třeba ne ten můj ideál, ale ten váš ideál plný podpory. 

​Když jsme u toho, povězte: jaký je ten váš ideál plný podpory? Moc by mě to zajímalo! Každá jsme jiná a různými pohledy se můžeme navzájem obohatit. Budete-li mít chuť, klidně se podělte zanecháním komentáře! A já si zatím připravím text na zítřek. Bude, jak jinak, o kojení. O kojení a pláči. Jsem sama zvědavá, kam se v něm mé úvahy zatoulají. 

Dneska svoboda. A nemám na mysli pana docenta Bohumila, i když ten ví jistě o kojení také své. Myslím svobodu jako možnost volby, významnou hodnotu naší společnosti. Ve čtvrtém příspěvku seriálu k oslavě letošního světového týdne kojení bych se ráda podívala na několik aspektů, jimiž se svoboda protíná do procesu kojení. 

​Začnu u toho malého novorozence, ještě vonícího po plodové vodě, plného instinktů a touhy po bezpečné náruči své maminky. Jak by asi volil on, kdyby mohl aktivně rozhodovat o svém osudu? Odpověď snad nalezneme, když se podíváme, jaké vybavení mu příroda dala do prvních (a dalších dlouhých!) chvil jeho života mimo mámino bříško. Položený na hřejivé hrudi té, která ho devět měsíců nosila pod srdcem, jeho tělíčko opět začíná pracovat a směřovat k jednoznačnému cíli: prvnímu kojení. Odráží se nohama, vzpírá rukama, pohyby podobnými datlímu klování zvedá hlavičku. Breast crawl. Instinkty, vůně plodové vody z jeho dlaní a tmavé máminy dvorce ho vytrvale ženou kupředu. Mnohdy si cestou potřebuje odpočinout, a má nárok. Na první hlad si zpravidla klidně i pár dní počká, to, co ho žene dál, je možná spíš touha po opětovném propojení. Pokud mu dopřejeme svobodu a podpoříme ho v jeho snahách naší trpělivou podporou, je velmi pravděpodobné, že v nejbližších hodinách zažijeme malý zázrak: miminko se samo přisaje. 

Svoboda prospívá kojení i nadále. Však si představte, jak byste reagovali, kdyby někdo vzal vaši hlavu a šikovným grifem ji nekompromisně nacpal do talíře špaget. A příště znovu. Co vaše láska ke špagetám po několika takových epizodách? Jasně, není nutné, aby se miminko pokaždé znovu plazilo k prsu. Na místě však není tlačení na hlavičku, ale její jemné podepření, stejně jako něžné, ale pevné podepření celého tělíčka (o kterém se více chystám publikovat zítra). Ať chceme nebo nechceme, přisát se musí miminko samo, za něj to neuděláme. Můžeme mu pomoci svou laskavou přítomností a opět mu dopřát svobodu.

Když v kojení není svoboda, přichází někdy komplikace. Ne nadarmo je jedna z nejdůležitějších rad při bojkotech kojení nijak na miminko netlačit. Nechávat prsy co možná volně k dispozici a pokusit se nelpět na tom, že se miminko musí okamžitě a ve chvíli, kdy my si myslíme, že to potřebuje, přisát a napít. Volný přístup ke kojení a obnova důvěry v matčinu hruď bývá nedílnou součástí řešení těchto psychicky náročných situací.

Svoboda je důležitá i pro kojící ženu. Musím začít již u samotné možnosti volby, zda kojit či nikoliv. Žena, která je informovaná a podporovaná se pravděpodobně rozhodne kojit, ale pokud nikoliv, je na místě to respektovat. Důležitým aspektem je i svoboda kojit kdekoliv a kdykoliv si to miminko žádá. Část dnešního světa má problém s kojením na veřejnosti a já rozumím různým kulturním specifikům, nicméně jsem přesvědčená, že bychom měly mít možnost dítě nakojit, aniž bychom kvůli tomu zalézaly na toaletu či hledaly k tomuto aktu speciálně vyhrazené prostory. O kolik méně by se prodalo dudlíčků, kdybychom se nebály svá miminka nasytit a ukonejšit tam, kde právě jsme!

Svobodě kojení jak z pohledu miminka, tak maminky, přispívá i kojení v šátku či nosítku. Bývá diskrétní, snadno ho uskutečníte bez povšimnutí okolí. Nemusíte se bát kamkoliv vyrazit, jednoduše povolíte úvaz a vaše dítě se nakojí v autobuse, obchodním domě, na výletě v horách i v parku těsně po dešti. Kojení v šátku, obzvláště pak v poloze na boku, bývá vynikajícím pomocníkem i v případě výše zmíněných bojkotů. Dítě má prs přímo dostupný, může a nemusí pít.
​
Nejspíše by se dalo pokračovat dalšími souvislostmi mezi kojením a svobodou, předkládám vám jen to, co mě napadlo před začátkem spisování tohoto textu. Jestli chcete, budu ráda za vaše další komentáře, které vás k tématu napadají, rozšíříme tak pohled na svobodu v kojení o mnohé další postřehy. A pokud se vám komentovat nechce, ale rádi si zase něco přečtete, počkejte si do zítřka na téma Kojení a opora. ​

Světový týden kojení pokračuje a s ním i můj seriál tématických zamyšlení. Jak jsem slíbila, dnes jsem se rozhodla podělit o vlastní zážitek, kterého jsem se dotkla v rámci svého dalšího vzdělávání.
Několik měsíců nazpět, na semináři krizové intervence, téma závislosti, nám lektorka položila zajímavý dotaz: existuje zdravá závislost? Pokládám ho nyní v kontextu, takže pro vás může být odpověď jednodušší, než byla tenkrát pro naši skupinu, která začala vášnivě hledat a vyjmenovávat argumenty, kterými jsme se snažili dokázat, že každá závislost má svá úskalí. Ale ouha. Už asi tušíte, co jsme se dozvěděli. (Kdo netušíte, klidně si dejte ještě chvilku času, než budete pokračovat ve čtení.) Tak tedy: Na počátku lidského života stojí jedna zcela nepopiratelně zdravá a nutná závislost, to jest závislost dítěte na své matce. Rodíme se naprosto a totálně závislými a teprve pokud vše běží, jak má, postupně dorosteme v nezávislost.
​
Velice živě si vybavuji svůj aha efekt. No jasně. Takže alkohol, drogy, facebook, zdravé jídlo, partner, nakupování, práce… tohle všechno se pro nás může stát nezdravou náhradou prvotní závislosti, pokud nám nebyla umožněna, pokud jsme z ní nemohli ve vlastním tempu vyrůst. Právě tato náhradní řešení podporujeme, když tvrdíme, že nemůžeme dát miminku to či ono, protože bychom ho rozmazlily, nevychovaly bychom ho k samostatnosti atp. Kojit podle potřeby miminka, kdykoliv si řekne… pro mnoho lidí nepředstavitelné. Tolik závislosti, kterou je třeba odnaučit! Škoda, že je to tak krátkozraké.

​Přidávám video, které s kojením přímo nesouvisí. The Root Cause of Adiction. Ale vlastně souvisí. Vypráví o tom, že hlavní prevence závislosti, té skutečně nezdravé závislosti, je bonding, respektive connection. Utváření vztahu a vztah samotný. Ráda a pravidelně opakuji svým klientkám: kojení není jen o potravě. Ba bohužel: tam, kde je kojení jen o potravě, často dochází k jeho ohrožení. Vlastně jsem přesvědčená, že mnohé děti se mohou dobře kojit až ve chvíli, kdy je kojení především o naplňujícím vztahu. Někdy je to těžké, ale dopřejeme-li miminku jeho prvotní závislost, všichni tím ve výsledku získáme.

​Tak co, ještě vás to baví? Udržitelný rozvoj, potřeby, závislosti… co asi přijde, že? Uvědomuju si, že vybírám témata poněkud intelektuálního rázu – inu, jaká jsou mi blízká. Zítra nás čeká kojení a svoboda. Další intelektuální pecka. Ale nebojte. Bude tam spousta cenných a praktických informací! Tak se budu těšit na vaše komentáře!

Po včerejším úvodním příspěvku věnujícímu se tématu letošního světového dne kojení, udržitelnému rozvoji, pokračuji i dnes ve své sérii zamyšlení. Tématem číslo dvě jsou pro mě lidské, v tomto případě dětské, potřeby. Protože když vidím kojence, vidím především lidskou bytost plnou potřeb. Od těch skutečně základních, jako jsou potřeba příjmu tekutin a potravy, potřeba spánku, potřeba tělesné integrity, regulace tělesné teploty či potřeba dýchání, přes potřebu bezpečí, jistoty zdraví, lásky, přijetí, sounáležitosti a úcty, až k potřebám seberealizace a duchovního života. Představuji si je jako nádobky uložené v našem těle, v těle miminka, které jsou zpočátku prázdné a potřebují být naplněny, protože kdyby prázdnými zůstaly, bude nám v životě něco podstatného chybět. Pokud někde v průběhu života nerezignujeme, veškerou svou energii vynakládáme do úsilí tyto potřeby uspokojit, nádobky naplnit. 

I to malé miminko moc dobře ví, co potřebuje:

• Potřebuje se najíst a napít = potřebuje se kojit.
• Potřebuje usnout = potřebuje se kojit.
• Potřebuje cítit, že má ruce, nohy, ústa, že jeho tělíčko funguje, je ohraničené, celistvé. Potřebuje se nás dotýkat = potřebuje se kojit.
• Potřebuje cítit náš dech a vnímat náš tep, aby mohlo samo dobře dýchat a nevypadávalo ze srdečního rytmu = potřebuje se kojit.
• Potřebuje se cítit chráněno = potřebuje se kojit.
• Potřebuje se zdravě vyvíjet = potřebuje se kojit.
• Potřebuje být milováno, přijímáno, součástí zdravých lidských vztahů = potřebuje se kojit.
• Potřebuje být respektováno = potřebuje se kojit.
• Potřebuje konat to, k čemu je předurčeno, co jej naplňuje = potřebuje se kojit.
• Potřebuje zažívat stavy smyslu, inspirace, extáze = potřebuje se kojit.

Tyto potřeby nelze ignorovat. Když nádobky nenaplníme, zůstanou poloprázdné či jinak pod měrou, bude ten malý človíček, možná jednou velký človíček, neustále hledat, co mu chybí. Pokud mu je naopak pomůžeme naplnit, dokud je malý, vyšleme ho do dalšího života spokojeného, v našem případě spoKOJENÉHO. Tedy samozřejmě, že jak rosteme, rostou i nádobky a je i nadále potřeba o jejich hladinu pečovat. Ovšem podnikáme-li první krůčky spoKOJENI, vyrážíme do světa se značnou výhodou.

Jde to samozřejmě i jinak. I nekojené děti mohou být spokojené. Kojení je však prostý, přirozený a efektivní způsob, kterým lze výše zmíněné spojit. Dítě má své nepopiratelné potřeby. A má právo být kojeno, aby je mohlo naplňovat.

Kdo chce se mnou pokračovat, zítra vám přinesu jeden zážitek z vlastního života, tentokrát to bude o kojení a (ne)závislosti. 

Letošní ročník nese téma „Kojení jako klíč k udržitelnému rozvoji“, jehož výběrem se Světová zdravotnická organizace (WHO) rozhodla propojit osvětu kojení s Cíli udržitelného rozvoje OSN. Hlavním záměrem této iniciativy je ukončit chudobu a hlad ve světě a následně nastolit vyšší kvalitu života, počínaje zkvalitněním vzdělávání, lepším zacházením s energiemi či zodpovědnějším přístupem ke krajině. Bylo pro mě zajímavé prostudovat si materiály WHO a podívat se, jaké souvislosti tandem mezi kojením a udržitelným rozvojem nabízí. A že mám také ráda osvětu, rozhodla jsem se je pro vás v několika větách shrnout.

Asi vás nepřekvapí, že kojení jednoznačně přispívá ke snižování chudoby a hladu ve světě. Mateřské mléko je velmi levným a přitom dobře dostupným zdrojem potravy, na rozdíl od umělého mléka není k jeho přípravě třeba vody, v rozvojovém světě často kontaminované. Dnes již netřeba diskutovat ani o tom, že kojení významnou měrou přispívá ke zdraví dětí i kojících žen. Ne každý však ví, že kojení zároveň vede k rozvoji myšlení a inteligence a tím pádem zajišťuje kojeným dětem dobré vstupní podmínky pro kvalitní vzdělání. Pojďme dále. Kdo kojí, šetří energií, mateřské mléko zpravidla netřeba ohřívat, také ho není potřeba do ničeho balit, ničím dávkovat, to hned máme o hromadu zbytečností v domácnosti i popelnicích méně. Kvůli kojení se nekácí deštné pralesy, neznečišťují moře ani ovzduší.
Už vás někdy napadlo, že kdyby se více kojilo, nepotřebovali bychom tolik krav, jejichž chov je značně finančně, prostorově i energeticky náročný, o etické stránce nemluvě? A to není všechno, byť další souvislosti už jsou méně očividné. V západních zemích se dnes hraje velká hra o možnosti propojení kojení a zaměstnání žen – WHO tvrdí, že ty, kterým zaměstnavatel umožní skloubit kojení s prací, jsou loajálnější a jejich pracovní nasazení je vyšší. Je k tomu zapotřebí pamatovat i na dobrou infrastrukturu měst v podobě dostupných jeslí, ač za sebe bych si přála, aby do nich nemusela malá nemluvňátka, ale aby se našlo dost hlídacích tet ve firemních a jiných školkách pro otrkané a díky dlouhodobému kojení spokojené a adekvátně samostatné batoláky. Blížíme se k závěru: Kojení je dar, který nás propojuje napříč celou planetou. Čím více kojení, tím méně nerovností. Je proto důležité, aby se kojící ženy cítily v bezpečí a přijímané, ať už se rozhodnou kojit kdekoliv.

Pochybuje ještě někdo, že podpora kojení je zároveň velkou podporou udržitelného rozvoje?

Když se žena rozhoduje, zda kojit a jak dlouho, bere většinou v potaz potřeby dítěte a své individuální potřeby. Maximálně potřeby rodiny. Jsem moc ráda, že WHO letos připomíná, že kojení či nekojení významně ovlivňuje celou naši společnost, celou naši planetu. Kojení je láska. Kojení je radost. Blízkost. Zdraví. A také zodpovědnost. Zahřálo mě u srdce, kolik dobrého toho my, ženy, děláme, když kojíme!
​
Tolik den první. Zítra se spolu podíváme, jak je to s kojením a potřebami našich miminek. Zůstaňte v kontaktu!