O zabydlování ve svém středu, ve svém tempu a v neposlední řadě i v „domě u lesa“
Už několik let se chystám, že si po vzoru dobrých kamarádů sepíšu ty nejzásadnější posuny a objevy uplynulých 365 dní. A málem na to zase nedošlo. Chtěli jsme na závěr roku utéct z Prahy a nenechat tak zejména naši fenku napospas očekávaným dělobuchům a rachejtlím, sehnali jsme si chatičku u Malé skály… ale pak se nám táááááák nikam nechtělo! Holky kašlaly a soplily, ložnice pořád plná banánovek, počítač, který jsem poslední měsíc maximálně ignorovala, na mne radostně mával z nově umístěného pracovního stolu a náš nový byt ve věžáku hned u lesa přinášel v Praze dosud nepoznaný klid. Zůstali jsme. A já mohu pokojně bilancovat.
S lednem 2017 do mého života naplno vstoupila Biosyntéza. Dnes mám tedy za sebou první rok psychoterapeutického výcviku ve směru, který je velmi celostní, tělový, pestrý, optimistický a účinný. Objevovala jsem své kořeny a pochopení pro osoby a jevy, které mne v životě předcházely. Hledala jsem ukotvení ve svém těle, dobrou oporu, ke které je třeba se neustále vracet, když se zem rozkymácí. Osahávala jsem si své zdravé životní tempo, prozkoumávala své sny, dýchala, tančila, objevovala svá křídla, léčivé ruce, dychtivé oči, učila se dávat přednost sobě před ostatními. A promítalo se to do všech oblastí mého života.
Letos se více než kdy dříve učím oddělovat osobní a pracovní čas. Přiznávám, že je to pro mne jedna z největších záludností práce na volné noze, navíc v pomáhající profesi, kde si nemohu dopředu naplánovat, kdy se ozve nová klientka v nouzi. Hledala jsem poměr pravidelných činností a volných termínů pro konzultace a provázení a hlavně obojí rovnala a přeskupovala tak, abych udržela více volných večerů, více soustředěného času s dětmi a mužem, jasnější pravidla pro sebe sama. Ještě je kam růst, ale zlepšuju se.
V září nastoupila Beri do školy a Žofi do školky (v obou případech komunitní lesní) a s pravidelnou hlídací výpomocí mi v pracovním týdnu vycházejí tři dny bez dětí a dva naplno s nimi. Ideální rytmus, připadá mi. Zatím se mi nepovedlo zcela vyřešit, jak v tom všem optimalizovat i nutnost online komunikace a propagace svých činností na straně jedné a péči o domácnost na straně druhé, ale rozhodně zefektivňuji. Vnímám, že pravidla nenastavuje nikdo jiný než já, potažmo my. Odmítám rigiditu, hledám laskavý řád. A jsem nesmírně šťastná, že mě živí činnosti, které miluju a vidím v nich smysl.
Na jaře nám s mužem došlo, že jsme se úplně přestali zabydlovat v bytě. V myšlenkách jsme už dlouho byli jednou nohou pryč a odráželo se to v domácí pohodě. Než jsme se však rozhoupali začít něco měnit (neplánovali jsme se stěhovat, spíš reorganizovat), nabralo to nečekaně rychlý spád, který vyvrcholil podzimním hurá stěhováním na Kamýk. Ukázalo se, jak moc nás dokáží podpořit kamarádi, že v čase bez dětí jsme zase parťáci i milenci, že změna je skutečně život, i když by to mohlo znít jen jako klišé.
Na Kamýku je nádherně. Nový podnájem má kouzelnou atmosféru a blahodárný vliv na naši rodinnou pohodu – už bylo načase. Bude to jistě i tím, že máme pomalu za sebou náročné období života s malými dětmi. Letos přišel první víkend, kdy byly holky obě u babičky, první čtyři dny, kdy je vzal muž s sebou na hory, první noci, kdy Žofi z vlastní postele ve vedlejším pokoji přicupitá až nad ránem.
Cítím, že v závěru roku 2017: rovněji stojím, hlouběji dýchám, více (se) objímám a miluji, jsem více v přírodě, lépe znám svou hodnotu, vnímám svůj cyklus, spím víc hodin v kuse, dopřávám si více péče a plnosti chutí, kvalitněji naslouchám druhým, méně mě toho rozhodí, snáze pouštím, co už mi neslouží a o poznání více důvěřuji životu. A hodně se těším, co mi přinese rok 2018.
PS: Konec roku doma mi přinesl i radost z tvorby hned tří PF: rodinného a dvou pracovních. S díky za společný čas nejen v roce 2017 přikládám.
RSS Feed
