Ta myšlenka klíčila bezmála rok. Ještě před narozením Žofi se muž s Beri přesunuli do dětského pokoje a, ač jsem si uvolněné místo v ložnici užívala, něco tam pořád neštimovalo. Dva pokoje, dvě postele, dvě děti každé s jiným rodičem... velký prostor pro vzájemné odcizování. Bylo mi smutno při pomyšlení, že do ložnice se všichni nevejdeme. Nebo snad kdybychom zrušili postel a nějak vymysleli ležení na matracích?
Zkrátka to zrálo. Čas od času, v intervalu pár měsíců, jsme se k tématu vraceli. Beri se více a více upínala na muže, málokdy mě chtěla u večerního uspávání. Její i naše nespokojenost rostla. Musíme s tím něco udělat, ozývalo se několikrát v průběhu uplynulého roku. Ale s uklidněním situace zase vše usnulo... a možná by to tak bylo i tentokrát. Oblíbená věta padla, dokonce i s návrhem řešení, ovšem s plánem na realizaci "až bude v létě volný víkend". Byl začátek června a bylo mi jasné, že do té doby bude zase všechno jinak. Ne, to ne. Pojďme na to rovnou. Na přestěhování postelí stačí volný večer!
A už jsme šroubovali. Bez většího rozmyslu jsme zrušili dětský pokoj a vedle sebe do něj nastěhovali naši sto šedesátku i tamní sto čtyřicítku. Co na tom, že je mezi nimi schod. Co je fakt, že se občas vzájemně budíme a Žofi hůř usíná, když kolem skáče starší sestřička, proti hřejivému pocitu, když se při nočním kojení rozhlédnu po místnosti a vidím celou tu svoji sladce spící famílii. Někdy se z každé strany tulí jedna holka, jindy se máme s mužem na dosah... a jako bonus největší se s přiblížením prostorovým uskutečnilo i přiblížení mentální. Je to tak, jsme jedna rodina, ne dvě dvojice!
A projekt nekončí. Inspirováni návštěvou přátel pokračujeme ve stěhování. Obývací pokoj opouští naše pracovní stoly a počítače a nahrazuje je dětský koutek. Šanony a hromady papírů v poličkách a skříních uvolňují místo hračkám a dětským knížkám. Mezi zmatkem se po koberci válí psina, která už stejně jako my pochopila, že není důvod k obavám, tohle je změna k lepšímu. A klidně chrní. Žofi převrací knížky z poličky do poličky, Beri diskutuje o umístění svého nádobíčka, Miško kupuje nový vrták, aby ho při přichytávání nábytku ke zdi nepřekvapila další železná výplň... žijeme!
Přenáším, protřiďuji, bilancuji. Jako kdybychom se doopravdy stěhovali. Dělám místo v šuplíkách i ve svém srdci. Do kontejneru letí přípravy na zkoušku z přírodovědy, zápisky z finské morfologie, podklady k diplomce o průřezových tématech na prvním stupni, scénář v pubertě hrané divadelní hry, tisíce maďarských slovíček na stovkách popsaných listech, propagační letáky z balíčku z porodnice i devět let ofocené materiály k výuce angličtiny. Je to hukot. Nacházím dávné poznámky, cíle a předsevzetí. Proficiency English? Fail. Každodenní sport? Fail. Druhé dítě? Done! (Well done!)
Trocha šroubování, vypadalo to na začátku. Trocha šroubování, které přineslo uvolnění, inspiraci, zajímavé vyhlídky a kýženou blízkost. O to jsem se musela podělit.
Zkrátka to zrálo. Čas od času, v intervalu pár měsíců, jsme se k tématu vraceli. Beri se více a více upínala na muže, málokdy mě chtěla u večerního uspávání. Její i naše nespokojenost rostla. Musíme s tím něco udělat, ozývalo se několikrát v průběhu uplynulého roku. Ale s uklidněním situace zase vše usnulo... a možná by to tak bylo i tentokrát. Oblíbená věta padla, dokonce i s návrhem řešení, ovšem s plánem na realizaci "až bude v létě volný víkend". Byl začátek června a bylo mi jasné, že do té doby bude zase všechno jinak. Ne, to ne. Pojďme na to rovnou. Na přestěhování postelí stačí volný večer!
A už jsme šroubovali. Bez většího rozmyslu jsme zrušili dětský pokoj a vedle sebe do něj nastěhovali naši sto šedesátku i tamní sto čtyřicítku. Co na tom, že je mezi nimi schod. Co je fakt, že se občas vzájemně budíme a Žofi hůř usíná, když kolem skáče starší sestřička, proti hřejivému pocitu, když se při nočním kojení rozhlédnu po místnosti a vidím celou tu svoji sladce spící famílii. Někdy se z každé strany tulí jedna holka, jindy se máme s mužem na dosah... a jako bonus největší se s přiblížením prostorovým uskutečnilo i přiblížení mentální. Je to tak, jsme jedna rodina, ne dvě dvojice!
A projekt nekončí. Inspirováni návštěvou přátel pokračujeme ve stěhování. Obývací pokoj opouští naše pracovní stoly a počítače a nahrazuje je dětský koutek. Šanony a hromady papírů v poličkách a skříních uvolňují místo hračkám a dětským knížkám. Mezi zmatkem se po koberci válí psina, která už stejně jako my pochopila, že není důvod k obavám, tohle je změna k lepšímu. A klidně chrní. Žofi převrací knížky z poličky do poličky, Beri diskutuje o umístění svého nádobíčka, Miško kupuje nový vrták, aby ho při přichytávání nábytku ke zdi nepřekvapila další železná výplň... žijeme!
Přenáším, protřiďuji, bilancuji. Jako kdybychom se doopravdy stěhovali. Dělám místo v šuplíkách i ve svém srdci. Do kontejneru letí přípravy na zkoušku z přírodovědy, zápisky z finské morfologie, podklady k diplomce o průřezových tématech na prvním stupni, scénář v pubertě hrané divadelní hry, tisíce maďarských slovíček na stovkách popsaných listech, propagační letáky z balíčku z porodnice i devět let ofocené materiály k výuce angličtiny. Je to hukot. Nacházím dávné poznámky, cíle a předsevzetí. Proficiency English? Fail. Každodenní sport? Fail. Druhé dítě? Done! (Well done!)
Trocha šroubování, vypadalo to na začátku. Trocha šroubování, které přineslo uvolnění, inspiraci, zajímavé vyhlídky a kýženou blízkost. O to jsem se musela podělit.
RSS Feed
