Budíme se před půl osmou, trochu v neuvěření: Žofi spala snad šest hodin v kuse! Nebo že bych o něčem nevěděla? Ať už ji tak zmohl včerejší začátek samostatné chůze, nebo tkví původ mé vyspalosti v něčem jiném, zvesela se soukáme z postele, abychom se připravily na pracovní den. V 9:30 šátkujeme na Břevnově, pobalit Pepíka, šátky, pár plen, něco pojíst a bude čas vyrazit. Ješte kontroluju telefon... a vida. Nemocná holčička, nechtějí nás nakazit, no jasně. Je pondělí ráno, starší dcerka s mužem odcházejí do školky a před námi se rozprostírá několik nečekaně volných hodin. Jůůůů!
Už několik měsíců se cíleně učím být vděčná za to, co život přináší. A když mi tedy přinese neplánovaný půlden volna, děkuji a ladím se na odpočinkovou notu. Výdělek neuteče, zato času pro sebe není nikdy dost! Snídáme pár kousků jablíčka, míchám si ječmen a zatímco mi ho Žofi upíjí, zapínám ranní jógu na youtube. Je čas obměnit svou, stále ještě v zásadě těhotenskou, sestavu. Ladím se na sebe a hledám, dle pobídky lektorky, záměr pro dnešní den. Chvilku prozkoumávám své myšlenka a ano, je to tu. Užít darovaný čas naplno. Mám velikou chuť ho nepromarnit, tak jako se mi tak často stává.
A co se tedy do takového nepromarněného dne vešlo?
- 30 minut ranní jógy, Žofi napůl na klíně, napůl mě napodobuje
- hraní s legem, aby se malá chytla a ještě chvilku ji to bavilo i beze mne
- umyté nádobí, stůl a podlaha
- poslech hudby, která mi od rána zněla v hlavě
- hovor s dávnou klientkou o normálnosti uspávání v nosítku
- procházka se psem a dítětem
- zavolání sestře s nabídkou hlídání a zděšení, že se zase něco komplikuje s klukama (i za tohle máme být vděčné? ach!)
- odložení spícího dítěte ze zad
- vypsání kurzu nošení na zádech
- umytí hlavy, ou jé, ta to potřebovala!
- zápis Žofi do deníčku
- promazání a upravení pár fotek, sláva za více místa v počítači
- hromada smíchu, lechtání a bafání
- vyzvednutí Beri, tří natrhaných švestek a hromádky oblečení mokrého z potoka ze školky a jejich dopravení domů, tedy oprava: švestky cestou snězeny, všechny tři
- pár odstavců Sourozenců bez rivality, snad to zabere, ty naše dvě kočky mají někdy pěkně ostré drápky
- nafouknutí koloběžky, marný pokus o přimontování košíku, nemáme správný klíč, nevadí
- koloběžková výprava na hřiště s "kulatou skluzavkou", vyvenčený pes, vyskotačené děti a jeden odřený loket navrch
- příjemné zpocení cestou zpět, když Beri jela s tátou busem a já s Žofi na zádech fičela do kopce, aby nám moc neujeli - pohýýýýb!
- předdomluvení místa pro podzimní pražský kurz Mamily, to by to bylo, aby to nebylo!
- a na závěr, kromě nějakého toho jídla, koupání atp., dvě zmožené divoženky v devět v posteli a o kousek později už sladce spící. Zbývá jen ulovit ještě kousek času pro nás s mužem.
Miluju svoji práci. A to včetně těch dní, kdy se to semele tak jako dneska. Když dělám v pracovním čase to, co mě baví, a ve volném čase to, co mě baví, je celkem jedno, jestli se volný čas občas změní v pracovní a naopak. Tedy dokud máme co jíst a čas jeden na druhého... a to, díky, díky, díky, máme!
Už několik měsíců se cíleně učím být vděčná za to, co život přináší. A když mi tedy přinese neplánovaný půlden volna, děkuji a ladím se na odpočinkovou notu. Výdělek neuteče, zato času pro sebe není nikdy dost! Snídáme pár kousků jablíčka, míchám si ječmen a zatímco mi ho Žofi upíjí, zapínám ranní jógu na youtube. Je čas obměnit svou, stále ještě v zásadě těhotenskou, sestavu. Ladím se na sebe a hledám, dle pobídky lektorky, záměr pro dnešní den. Chvilku prozkoumávám své myšlenka a ano, je to tu. Užít darovaný čas naplno. Mám velikou chuť ho nepromarnit, tak jako se mi tak často stává.
A co se tedy do takového nepromarněného dne vešlo?
- 30 minut ranní jógy, Žofi napůl na klíně, napůl mě napodobuje
- hraní s legem, aby se malá chytla a ještě chvilku ji to bavilo i beze mne
- umyté nádobí, stůl a podlaha
- poslech hudby, která mi od rána zněla v hlavě
- hovor s dávnou klientkou o normálnosti uspávání v nosítku
- procházka se psem a dítětem
- zavolání sestře s nabídkou hlídání a zděšení, že se zase něco komplikuje s klukama (i za tohle máme být vděčné? ach!)
- odložení spícího dítěte ze zad
- vypsání kurzu nošení na zádech
- umytí hlavy, ou jé, ta to potřebovala!
- zápis Žofi do deníčku
- promazání a upravení pár fotek, sláva za více místa v počítači
- hromada smíchu, lechtání a bafání
- vyzvednutí Beri, tří natrhaných švestek a hromádky oblečení mokrého z potoka ze školky a jejich dopravení domů, tedy oprava: švestky cestou snězeny, všechny tři
- pár odstavců Sourozenců bez rivality, snad to zabere, ty naše dvě kočky mají někdy pěkně ostré drápky
- nafouknutí koloběžky, marný pokus o přimontování košíku, nemáme správný klíč, nevadí
- koloběžková výprava na hřiště s "kulatou skluzavkou", vyvenčený pes, vyskotačené děti a jeden odřený loket navrch
- příjemné zpocení cestou zpět, když Beri jela s tátou busem a já s Žofi na zádech fičela do kopce, aby nám moc neujeli - pohýýýýb!
- předdomluvení místa pro podzimní pražský kurz Mamily, to by to bylo, aby to nebylo!
- a na závěr, kromě nějakého toho jídla, koupání atp., dvě zmožené divoženky v devět v posteli a o kousek později už sladce spící. Zbývá jen ulovit ještě kousek času pro nás s mužem.
Miluju svoji práci. A to včetně těch dní, kdy se to semele tak jako dneska. Když dělám v pracovním čase to, co mě baví, a ve volném čase to, co mě baví, je celkem jedno, jestli se volný čas občas změní v pracovní a naopak. Tedy dokud máme co jíst a čas jeden na druhého... a to, díky, díky, díky, máme!
RSS Feed
