Rebeca Wildová je pedagožka a zakladatelka ekvádorské školy "Pesta", která od roku 1977 hledá nejvhodnější pojetí tzv. "volné školy". Je silně inspirovaná Marií Montessori, nemělo by tedy překvapit, že její kniha je ve velké míře o hranicích a připraveném prostředí. Přesto musím přiznat, že jsem hlavně z počátku čtení byla překvapená hodně.
Kniha pro mě zprvu byla velmi těžkým soustem a nebýt součástí povinné literatury lektorského kurzu, asi bych ji brzy odložila. Chvíli jsem se bránila těm neustálým hranicím, bylo jich na mě trochu moc. Místy jsem se ztrácela v autorčině rukopisu, někdy velmi abstraktním, hodně filozofizujícím. Také mi přišlo, že Wildová mnohá témata jen otevírá, ale nedokončuje, pokládá otázky, na které neodpovídá... to bylo moc i na mou intelektuálskou dušičku. A v neposlední řadě jsem si naplno zakusila, jaké to je číst knihu, aniž bych předem věděla, o čem vlastně má být, v čem by mi mohla být přínosná. Snad že jsem si špatně přečetla přebal, nebo co, prostě to nějak nesecvaklo.
Teď po přečtení přiznávám, že bych si první cca polovinu potřebovala projít znovu, aby si to sedlo. Myslím, že už by to bylo s mnohem větším úspěchem. Protože až v druhé půlce knihy se mi začaly objasňovat některé autorčiny záměry, najednou jsem pochopila, že ona ani nemůže poskytovat odpovědi na něco, co považuje za velmi individuální a nad čím se podle ní musí zamyslet každý sám a navíc neustále hledat, zda jeho zjištění stále platí. Jde hlavně o úvahy nad tím, jak široké a pevné mají být hranice, které dětem nastavujeme. V knize se (obzvláště v druhé polovině) dozvíme, jak a proč to mají v Pestě a jak se jejich cesta vyvíjela, ale jednoduchých návodů, které si čtenář může převzít do vlastního života, tam mnoho není.
A přesto:
- Velmi mě inspirovalo, že chci-li malému dítěti něco říct, je dobré se nejprve zastavit, naladit na jeho energii, snížit do výšky jeho očí, kontaktovat jej pohledem, dotykem, a pak teprve si mohu dovolit cokoliv po něm chtít.
- Obrat "nedovolím, abys" v kombinaci s výše zmíněným do jisté míry rozšířil můj slovník v situacích, kdy je potřeba direktivně zasáhnout a navíc se zdá, že to velmi dobře funguje.
- Wildové pojetí respektu a lásky mě přivedlo k přemýšlení o tom, že nejen děti, ale i dospělí si zaslouží více pochopení a vstřícnosti.
- Musela jsem se zamyslet nad tím, od jakého věku má smysl zapojovat děti do různých "rodinných a školních rad", zda to těm nejmladším život spíše nekomplikuje.
- Pokusila jsem se zase o kousek zmenšit podíl svých intervencí do dětských činností, více naslouchat a pozorovat, hledat způsoby, jak být přítomna, ale nepřekážet přirozenému vývoji.
- Jakožto rodiči potenciálně uvažujícím o unschoolingu mi ve výsledku příběhy z Pesty přišly velmi podnětné.
Kniha podle mě není pro každého. Ovšem kdo si chce osahat a rozebrat vlastní pojetí hranic, koho zajímá montessori pedagogika či jehož vytouženým "školstvím" je "neškola", mohl by u Wildové najít to, co hledá. A pokud se mu začátek přesto nebude číst snadno, zkusila bych vytrvat.
Kniha pro mě zprvu byla velmi těžkým soustem a nebýt součástí povinné literatury lektorského kurzu, asi bych ji brzy odložila. Chvíli jsem se bránila těm neustálým hranicím, bylo jich na mě trochu moc. Místy jsem se ztrácela v autorčině rukopisu, někdy velmi abstraktním, hodně filozofizujícím. Také mi přišlo, že Wildová mnohá témata jen otevírá, ale nedokončuje, pokládá otázky, na které neodpovídá... to bylo moc i na mou intelektuálskou dušičku. A v neposlední řadě jsem si naplno zakusila, jaké to je číst knihu, aniž bych předem věděla, o čem vlastně má být, v čem by mi mohla být přínosná. Snad že jsem si špatně přečetla přebal, nebo co, prostě to nějak nesecvaklo.
Teď po přečtení přiznávám, že bych si první cca polovinu potřebovala projít znovu, aby si to sedlo. Myslím, že už by to bylo s mnohem větším úspěchem. Protože až v druhé půlce knihy se mi začaly objasňovat některé autorčiny záměry, najednou jsem pochopila, že ona ani nemůže poskytovat odpovědi na něco, co považuje za velmi individuální a nad čím se podle ní musí zamyslet každý sám a navíc neustále hledat, zda jeho zjištění stále platí. Jde hlavně o úvahy nad tím, jak široké a pevné mají být hranice, které dětem nastavujeme. V knize se (obzvláště v druhé polovině) dozvíme, jak a proč to mají v Pestě a jak se jejich cesta vyvíjela, ale jednoduchých návodů, které si čtenář může převzít do vlastního života, tam mnoho není.
A přesto:
- Velmi mě inspirovalo, že chci-li malému dítěti něco říct, je dobré se nejprve zastavit, naladit na jeho energii, snížit do výšky jeho očí, kontaktovat jej pohledem, dotykem, a pak teprve si mohu dovolit cokoliv po něm chtít.
- Obrat "nedovolím, abys" v kombinaci s výše zmíněným do jisté míry rozšířil můj slovník v situacích, kdy je potřeba direktivně zasáhnout a navíc se zdá, že to velmi dobře funguje.
- Wildové pojetí respektu a lásky mě přivedlo k přemýšlení o tom, že nejen děti, ale i dospělí si zaslouží více pochopení a vstřícnosti.
- Musela jsem se zamyslet nad tím, od jakého věku má smysl zapojovat děti do různých "rodinných a školních rad", zda to těm nejmladším život spíše nekomplikuje.
- Pokusila jsem se zase o kousek zmenšit podíl svých intervencí do dětských činností, více naslouchat a pozorovat, hledat způsoby, jak být přítomna, ale nepřekážet přirozenému vývoji.
- Jakožto rodiči potenciálně uvažujícím o unschoolingu mi ve výsledku příběhy z Pesty přišly velmi podnětné.
Kniha podle mě není pro každého. Ovšem kdo si chce osahat a rozebrat vlastní pojetí hranic, koho zajímá montessori pedagogika či jehož vytouženým "školstvím" je "neškola", mohl by u Wildové najít to, co hledá. A pokud se mu začátek přesto nebude číst snadno, zkusila bych vytrvat.
RSS Feed
