O pět let později mi diskuse kolem kolébek a vertikálů přijde skomírající, tábory usmířené, nebo se to už prostě tolik neřeší. Snad jsme se naučily, že důležitější je koneckonců nosit (a některé už i uznáváme, že i kočárkující ženy mají právo na život). Abychom si však příliš neužívaly poklidného poradenského života, vyrobily jsme si nové téma, které si soukromě nazývám bojem o kojení. Bojem o SPRÁVNÉ kojení. A to ve velmi absurdní podobě. Coby poradkyně se totiž dnes (alespoň jak to vnímám ze svého bezprostředního okolí) snažíme hlavně podporovat. Jsme spíše průvodkyně, dodáváme odvahy, vedeme k přirozenosti, říkáme ženám, že se mají spolehnout na svou intuici, že jistě nejlépe cítí, co je pro ně a jejich děti nejlepší. Ukazujeme jim to, čemu věříme, jsme však k nim vlídné a chápavé a snažíme se nic nevnucovat. Ale jakmile se tyto otevřené a podporující ženy-poradkyně setkají v partě, opět propukají vášně. Příčná poloha versus savčí poloha, cévka nebo stříkačka, důvěra nebo pískavice a benedikt... kdo nekojí s námi, kojí proti nám! Takže milé kolegyně, do zbraně, pojďme těm druhým ukázat, jak se věci mají a jak mylné a škodlivé jsou postupy a principy, které ostudně šíří mezi nebohé maminky!
Doprdele už! (Trochu to schválně hrotím, ale fakt mi to už začíná pít krev.) To opravdu nejsme schopné vlídné a naslouchající diskuse? Jak je možné, že v dnešní době milionu možností, kdy nic nemusí být černobílé, někdo jen tak řekne, že tohle je správně a to, za čím stojí jiná organizace s jinou zkušeností je pitomost? Kde jsme ve vztahu k sobě navzájem zapomněly na respekt a takt? Nemá i každá poradkyně právo na svou cestu a intuici, na určitou suverenitu v rámci nastoleného paradigmatu? A naopak i na loajalitu k tomu, kdo ji školil, aniž by se před druhou skupinou musela omlouvat, že to není tak docela, jak to vypadá? A třeba i na své omyly, skrze které reflektuje svou praxi a pomáhají jí v dalším růstu? Vždyť přeci i my, stejně jako ženy, které podporujeme, děláme to nejlepší, co v danou chvíli můžeme a umíme. Nikomu záměrně neškodíme. (Pokud se nesnažíme, nevzděláváme, pracujeme špatně, zaručeně nás to diskvalifikuje.) Zasloužíme si vzájemnou úctu a respekt, naslouchání našim příběhům a zkušenostem. S cílem pochopit a obohatit se, ne přesvědčit o omylu.
Jasně. Taky mám někdy sklony obhajovat sebe samu vymezováním se proti "nepříteli". Je to jednoduché, celkem účinné, zakořeněné hluboko v nás. Třeba nedávno jsem se na FB zlobila na péči v porodnicích, i to je jistě nespravedlivá generalizace a povýšenost. A nemám zrovna pochopení pro kolegyně, které těhotným ženám doporučují kloboučky a odsávačky a povídají o jejich "špatných" bradavkách. Takže máslo na hlavě. Ale přesto všechno, ve svém nehynoucím idealismu, už se tak těším, že až uplyne dalších pět let, tak zase bude jedno, jestli jsme s klientkou zkusily příčnou nebo vertikální polohu, hlavně když to všem vyhovovalo a přineslo kýžené výsledky. Nebo zda se mnou zkusí jednu a s kolegyní druhou a pak si svobodně vybere a my se přesto budeme moci s úsměvem pozdravit a říct si, proč u téhle paní fungovalo víc tohle. A že o tom budeme moci otevřeně mluvit na pokročilém kurzu Mamily, Laktační ligy i Bavlnky a nebudeme si muset na nic hrát.
Já vím, je to život. Pedagogická x filozofická fakulta, geografie v Praze nebo v Brně, Waldorf x Montessori, Buda nebo Pešť, křesťanství nebo islám... ale pro mě byla vždycky nejlepší ekumena. Já mám (reflektovaně) ráda Mamilu i Bavlnku. A vlastně i Laktační ligu. Nebo hlavně ty jednotlivé ženy, které je tvoří. A které stejně jako já dělají to nejlepší, co právě mohou.