Musím přiznat, že obzvláště zprvu jsem při čtení knihy pociťovala značné rozpaky. Hlavní autorčina teze totiž vychází z předpokladu, že děti potřebují plakat a uvolňovat tak prožívané napětí, což se mi na první pohled zdálo být v rozporu s principy kontaktního rodičovství i aktuálními teoriemi o kojení. Jenže čím více jsem nad tématem dětského pláče, které knihou prostupuje jako ústřední motiv, přemýšlela, tím více jsem autorce musela dávat za pravdu. I ona zásadně nesouhlasí s "necháváním dětí vyřvat", ale zastává názor, že pokud jim při každém zabreknutí nabídneme prso, dudlík či třeba pohoupání, nedáme jim příležitost uvolnit stres, ba naopak, nutíme je tím vytvářet si závislosti a často jsme překvapeni, když se ta milá a prakticky neplačící stvoření začnou projevovat agresivně.
Dává mi to smysl. Naše generace již chápe význam nepotlačování emocí u dospělých, obzvláště coby maminky jsme povzbuzovány k naslouchání svým pocitům a dávání průchodu uvolňujícím slzám, u dětí se ale často snažíme, aby pokud možno neplakaly. Solter nabízí řešení v podobě láskyplné přítomnosti a prostoru pro pláč, pokud ho děti potřebují, a je si zároveň vědoma faktu, že se někdy hůře poznává, zda dítě skutečně nepotřebuje ke spokojenosti nic jiného, než se pořádně vyplakat. Autorka poskytuje spoustu cenných rad, jak se v podobných rodičovských dilematech zorientovat, ze všeho nejvíce však apeluje na naslouchání vlastní intuici a hledání jedinečných řešení, která budou platit právě ve vaší rodině, protože nikdo nezná dítě lépe než jeho rodiče.
Kniha, kterou v Česku podporuje třeba Eva Labusová nebo Jaroslav Šturma dále řeší, co dělat, aby se miminko cítilo milováno, jak si může dítě samo řídit příjem potravy, jak mají miminka odpočívat, učit se, jak je máme respektovat a díky čemu se budou cítit v bezpečí. Najdeme zde názory na společné spaní, učení na nočník, rozmazlování, vedení k poslušnosti či umisťování malých dětí do péče cizích osob. Každá kapitola je zakončena otázkami a podněty k zamyšlení, které vedou čtenáře k ohlédnutí za vlastním dětstvím, vyjádření momentálních pocitů i vyzývají k péči o sebe sama. Doplněno o rozsáhlý seznam použitých zdrojů držíme v rukou knihu, která může velmi inspirovat či alespoň přimět k přemýšlení a přehodnocení některých názorů, tak jako k tomu přiměla i mě. Neznamená to, že bych v Moudrosti raného dětství nenašla pasáže, které stále nezapadají do mého úhlu pohledu. Ale nikdo přeci nechce, aby čtenář sklapl podpatky a bezvýhradně přijal vše, co je mu předkládáno. Díky tedy i za tu trochu kontroverze, která mě nenechává usnout na vavřínech a postrkuje mě ke tříbení vlastních názorů.