bez jistoty pevného došlapu

Čas od času je fajn opustit dobře vyšlapané cesty. Přestat se orientovat s přesností na pět metrů a prožít dobrodružství. Trochu se ztratit a pak se s velkou radostí zase najít. Zakopnout, ale najít rovnováhu, dříve než ležíš v listí. Projít černou roklí, vystoupat na slunečný vrch. Pořádně se zpotit a zase uschnout. Jít po pěšině a netušit, jestli se promění v asfaltku nebo oranici. Zakusit samotu a usmát se na pocestného. Provětrat hlavu, prohloubit dech, nechat nohy, ať jdou, kam chtějí. Rozhodovat se a nést za své volby zodpovědnost. Vpravo, nebo vlevo? Nahoru, nebo dolů? Nešla jsem už tudy? Déjà vu nebo realita?

Po dni takové pouti se cítím osvěžená. Nohy bolí a já jsem v nich příjemně doma. U sebe doma, sobě blízko. Nejprve je nutné se trochu vzdálit a pak to najednou vidíš a cítíš. Dnes doopravdy, v nadmořských výškách a kilometrech, zítra jen obrazně, ale každý den znovu a znovu. Jen si to dovolit. 

​Dovolujme si to!
​Dovolujete si to?