Šátek mě naprosto nadchnul barvou a vzorem, jít jen o to, hnedle bych ho chtěla mít ve výbavičce. Snad i proto jsem si s holkama maximálně užila focení, které bylo podmínkou testování - samospoušť cvakla snad stokrát! Přesto však TEKHNI CERES RASPBERRY s repreve nebude náš favorit. Našeho desetikiláčka jsem v něm, pravda, skoro necítila, zato zpocené jsme byly až za ušima. Šátek bych popsala jako hromadu neskladného a podivně klouzavého umělého materiálu (někdo to trefně nazval závěs z vlakového kupé), se kterým jsem se vždy dlouho potýkala, než se mi ho podařilo zkrotit. Když už byl, kde má být, tak držel, to se musí nechat, a díky klouzání se s ním pěkně dotahoval double hammock, ale natrvalo bych si ho nepořídila. Ale abych mu nekřivdila (vím, že toto hodnocení je velmi subjektivní): výhodou může být i jeho neobvyklá šířka, díky které mi připadá obzvláště vhodný pro větší batolata. Rozhodně bych ho však nedoporučovala pro miminka, na léto a pro méně zkušené nosnice.
Podařilo se mi dostat k testování zajímavého amerického šátku s neobvyklou příměsí repreve, což je materiál dávající novou podobu umělohmotným lahvím a dalšímu odpadu. Pro mé ekologické srdce radost a velká očekávání! A jak jsem slíbila, tak činím, tady je krátká recenze:
Šátek mě naprosto nadchnul barvou a vzorem, jít jen o to, hnedle bych ho chtěla mít ve výbavičce. Snad i proto jsem si s holkama maximálně užila focení, které bylo podmínkou testování - samospoušť cvakla snad stokrát! Přesto však TEKHNI CERES RASPBERRY s repreve nebude náš favorit. Našeho desetikiláčka jsem v něm, pravda, skoro necítila, zato zpocené jsme byly až za ušima. Šátek bych popsala jako hromadu neskladného a podivně klouzavého umělého materiálu (někdo to trefně nazval závěs z vlakového kupé), se kterým jsem se vždy dlouho potýkala, než se mi ho podařilo zkrotit. Když už byl, kde má být, tak držel, to se musí nechat, a díky klouzání se s ním pěkně dotahoval double hammock, ale natrvalo bych si ho nepořídila. Ale abych mu nekřivdila (vím, že toto hodnocení je velmi subjektivní): výhodou může být i jeho neobvyklá šířka, díky které mi připadá obzvláště vhodný pro větší batolata. Rozhodně bych ho však nedoporučovala pro miminka, na léto a pro méně zkušené nosnice. První holčička k nám přišla poté, co jsem jí napsala dopis. Vůbec nevím, co mě k tak absurdně jemnohmotnému činu tenkrát vedlo, snad samo to dítě chystající se vstoupit nám do života. Pro mě to příliš typické nebylo a dál jsem jen lapala po dechu, když jsem zjistila, že děvče si s sebou rovnou nese i jméno a ještě si nás v těhotenství různě testuje a popichuje. Ale brala jsem to statečně a jala se připravovat na porod. Kamarádka mi poslala odkaz na předporodní cvičení s dulou a já velmi nesvá vstoupila na půdu domu Maitrea, vyděšená, jestli mě tam "ty esoteričky" nesežerou.
Jitka byla fajn. Normální. Žádné bezbolestné porody, intuitivní kresby, čakry, andělé ani vykládací karty, nebo přinejmenším ne na první pohled. To bych v tu chvíli asi nedala. Byla jsem lapená, ač jsem to ještě nevěděla. Neprobuzená čarodějka, jak by řekl můj muž. (Všechny vědomé ženy jsou pro něj čarodějky.) A začala jsem načítat porodní literaturu. Mou biblí se stala kniha Zdravé těhotenství, přirozený porod, ale četla jsem i Hovory s porodní bábou, Průvodce kojením, Hypnoporod nebo Koncept kontinua. Sehnala jsem si porodní asistentku k bezpečnému porodu v porodnici, četla knihy a internety a připadala si děsně chytrá a připravená. Děsně chytrá a připravená. Teoreticky. V hlavě. Kde taky jinde, můj tehdejší život byl převážně v hlavě. Když se mi pak cestou do porodnice zastavily pěkně rozjeté kontrakce, moc jsem nechápala, jak to, že vše neběží, jak má. Naštěstí jsem měla více štěstí než rozumu a i načteno mi tenkrát stačilo. Asi s půldenní pauzou opět vše běželo, bylo mi dopřáno strávit blahodárný čas ve ztemnělé koupelně a díky tomu se stalo, že se hlava celkem vypnula a tělo mohlo pracovat. A pak už jen šup, šup a Berenika Anna byla mezi námi, bez nástřihu, oxytocinu i porodního křesla. Byla jsem na sebe hrdá. O tři roky později bylo hodně věcí jinak. První porod mě seznámil s mým tělem a já se s ním začala dále oťukávat. Začínala jsem mu opravdu důvěřovat. Taky jsem četla, ale už trochu jinak. Třeba Aby porod nebolel nebo Aktivní porod, protože kdesi ke konci druhého trimestru mi došlo, že hlavou to ani tentokrát nevymyslím. Najednou mi stokrát přečtené a slyšené secvaklo a já pochopila, co je třeba. A začala jsem připravovat své tělo, aby, až hlava vypne (a věděla jsem, že udělám vše proto, abych měla podmínky, ve kterých i moje hlava dokáže vypnout), mohlo jen naskočit do zažitých kolejí a pokračovat v tom, co už mělo natrénováno. Mým receptem na zázrak se stala ranní jóga, tanec a dýchání. Dýchání, při kterém se pánevní dno uvolňuje při nádechu i při výdechu. Až dolů, do širokánské sukně. Až dolů, do mohutných kořenů. Abych to pak, bez příliš vědomé snahy, mohla přesně tak aplikovat kontrakci za kontrakcí. Uvolňovat, prodýchávat, až dolů do kořenů. A šup, šup, plaváček Žofie Kateřina byla mezi námi, taktak jsme stihli dopéct bábovku. Různí lidé mi už napoprvé říkali co a jak, ale já většinu z toho neslyšela. Dokud je to jen informace, sdílená zkušenost, málokdy zapadne na potřebné místo. Potřebujeme prožitky, aha efekty, vlastní závěry. Nejlépe opravdu v těle, nejen v hlavě. S tímhle pochopením jsem se rozhodla hledat způsoby, jak ženám umožňovat, aby si na svou ideální porodní cestu přicházely samy. Protože k čemu ti bude, když ti povím, že máš dýchat až do kořenů, pokud ti to nezarezonuje v celém těle. Informace jsou podstatná část přípravy na porod. Ale mnohem důležitější je dostávat / pokládat si dobré otázky a hledat na ně upřímné odpovědi ve svém nitru, ve svém těle. Jen tak budeš vědět, jak věci máš a co je pro tebe nejlepší. A třeba to vůbec nebude o dýchání. Tip první: NAJDI SI KOJÍCÍ KAMARÁDKU Myslím to smrtelně vážně. V dnešní době, kdy málokterá z nás měla možnost vidět, jak vlastně takové kojení vypadá, není vůbec špatný nápad jít někam tak trochu nasávat atmosféru, drze očumovat, chceš-li. Vidět, že to úplně normálně funguje. Ideálně ještě v těhotenství. Odpozorovat (a stačí jen tak spontánně, nemusíš se na to nijak zvlášť soustředit ve snaze si vše zapamatovat) pohyby, polohy, výrazy tváře. Popovídat si o tom, co kojení obnáší a čím obohacuje. Vidět, že je přirozenou součástí života ženy. Dobře mohou posloužit i tzv. podpůrné skupinky. Schází se na nich kojící ženy, aby sdílely své radosti a starosti, aby se vzájemně podpořily, aby zažily kolektiv, kde se s kojením jednoduše počítá. Je to vynikající varianta obzvláště pokud žiješ v místě, kde jsi nová, a kde nemáš moc kontaktů. I introvertní pozorovatelka zde může najít vnitřní klid a dobrou kamarádku! Nejbližší podpůrnou skupinku si můžeš najít třeba v seznamu laktačních poradkyň Mamily, http://www.mamila.sk/pre-matky/poradkyne-pri-dojceni/#cr Tip druhý: PŘEDSTAVUJ SI, JAK TEČE Někdo by to nazval silou pozitivního myšlení. Jiný by spíše vyzdvihl, že co si dovedeme představit, to se pak snáze stává realitou. Možná, že už to dokonce realita je. Nebo Tě přesvědčí biologie a fakt, že při Tvém vnitřním vyladění se spustí hormonální reakce. Ať už to máš jakkoliv, důležité je, že to funguje. Má velký význam začít si již v těhotenství, ale i kdykoliv později představovat miminko na své hrudi, jak se přisává a lačně, plnými doušky saje. Jak v prsou zatrne a začne z nich několika pramínky stříkat mléko. Pohled z očí do očí, dotek hebké pokožky, radost rozlévající se do celého těla, respektive těl. Máš dostatek mléka pro své miminko, Tvé miminko krásně pije a dobře prospívá. Tip třetí: HŘEJ MIMINKO NA SVÉ HRUDIVěděla jsi, že ženská prsa mají zázračnou schopnost fungovat jako termoregulátory? Pokud na ně položíš své maličké hned po narození, nebude potřebovat žádný inkubátor ani ohřívanou postýlku. Bude přesně tam, kam má zakódováno, že se chce po vyplutí z bříška dostat: v místě, kde tluče srdce podobně, jako když ještě bylo uvnitř, kde najde podporu pro svůj rytmus dechu, kde ucítí maminku, na kterou by z větší dálky nevidělo, a kde budou nejlépe stimulovány reflexy, díky kterým se miminko začne plazit po matčině hrudníku, až se, dostane-li dostatek času, zpravidla i samo přisaje. Takové přisátí je ten nejlepší start do bezproblémového a dlouhodobého kojení. A víš, co je skvělé? Že to funguje i kdykoliv později, byť třeba ne tak zázračně, jako v prvních minutách a hodinách po porodu. Běžně vídám miminka, která se po vysvléknutí do plenky a přiložení na nahou matčinu hruď sama přisají i týdny po narození. Někdy to jde hned, jen co dostanou příležitost, jindy potřebují více času. Ale zpravidla to funguje. Kontakt kůže na kůži pomáhá řešit mnoho potíží nejen v souvislosti s kojením. V přirozeném prostředí se rozbíhají přirozené procesy… stojí to za vyzkoušení. A zacyklím to návratem k termoregulátorům: dítě na hrudi nejen zahřejeme, je-li tomu třeba, ale i přiměřeně ochladíme při horečce. Je to osvědčený recept. Tip čtvrtý: NECH SE HÝČKAT, KRÁLOVNO!Nech si navařit, nakoupit, pozvi si někoho, ať tě pobaví a rozptýlí! Může být hodně důležité udělat to v šestinedělí, kdy si tělo žádá odpočinku, děťátko častého kojení a tulení a hlava plná hormonů špetky pochopení a uklidnění, nicméně byla by škoda nezavolat si pomoc i kdykoliv později to bude třeba! Místo dárečku pro miminko může návštěva vyzvednout poštu a starší dítě ze školky… Nemusíš se cítit trapně, že něco nestíháš. Péče o miminko a sama sebe po porodu se vždycky lépe zvládala v tlupě, tak proč bys na to teď měla být sama? A koneckonců, pokud to tak potřebuješ, můžeš si slíbit, že za každý uvařený oběd se jednou revanšuješ a pošleš péči dál, někomu, komu zrovinka přijde vhod. Že nemáš v místě bydliště rodinu ani kamarády? Možná by Tě překvapilo, kolik ochotných duší by dokázalo dojet přes půl republiky a naplnit Ti mrazák, kdyby věděly, že to uvítáš. A objednat Ti oběd s donáškou až do domu zvládnou v době internetu i z jiného světadílu. Mnohdy navíc postačí, když zavolají, vyslechnou, podpoří… Stále nemáš odvahu? Pokud jsi ještě těhotná, zjisti si od kamarádek s dětmi, jaké měly šestinedělí. Jak se cítily, kolikrát měly chuť od dítěte někam utéct, kolik je potkalo bezmoci a vzteku... a samozřejmě i radosti a vděčnosti! Nechci Tě strašit, jen připravit na možnou realitu, o které se v naší společnosti příliš nemluví. S každým dělají šestinedělní hormony něco trochu jiného, ale za většinou spokojených maminek se skrývá příběh o nepochopitelných návalech lítosti, minutách nezastavitelného pláče a touze někam s tím uřvancem praštit a zmizet. Vím, o čem mluvím, i napodruhé mě to svou silou zaskočilo, jen už jsem věděla, že zase brzy bude líp. Tak jen do toho. Vždycky je na koho se obrátit. Nech se hýčkat, královno! Zasloužíš si to! Tip pátý: HODINKY DO KOŠE, VÁHY DO SBĚRU!A partnera, který se ráno s účastí zeptá, kolikrát jsi v noci kojila, láskyplně políbit a s úsměvem na tváři odeslat do patřičných míst. Kojení má totiž tu kvalitu, že dobře (ba lépe) funguje bez stopek, odměrných válců a dalších měřidel. Není důležité, jak často a jak dlouho kojíš, ale zda se dítě dobře napije a nic vám nechybí ke spokojenosti. Schválně píšu vám, tedy ani dítěti, ani Tobě. Ovšem opravdu Tobě, nikoliv sousedce, babičce či paní doktorce, kterým by bylo milejší, kdyby se prtě kojilo jednou za 3,5 hodiny a pilo po deseti minutách nejprve z pravého a pak z levého prsu. I my jíme každý jinak často a jinak dlouho. A kdyby nám u jídla bylo tak dobře, jako miminku u prsa, také bychom se nechtěli hnout od talíře. Ani vážení nemá valný význam. Odchylka novorozeneckých vah je tak velká, že vám podle nich stejně nikdo nezaručí, že dítě dobře pilo. Navíc, když zvážím před a po kojení dítě, které se chtělo jen napít na žízeň, začnu být nervózní. Když zvážím miminko, které se pořádně vykakalo, a navážím mu méně, než po předchozím kojení s plným bříškem, notně zblednu. Vážení je zkrátka zdrojem zbytečného stresu. Ano, potřebujeme sledovat, zda dítě prospívá. Ale mnohem více a bezpečněji toho poznáš vlastním okem a pocitem. Je spokojené? Má dost čiré moči? A především, opravdu pije, s pauzami brady? Kdybys kojila nonstop a dítě se stále tvářilo hladově, něco nejspíš nefunguje a bude třeba hledat příčinu. Váhy ani hodinky Ti v tu chvíli nepomohou. Tip šestý: NAVAŽ A BĚŽ!Obecně bych řekla, že u kojení je minimálně v šestinedělí nejlepší nikam nespěchat. Posedět, poležet, hlavně pohodlně, dovolit si nic jiného nedělat, užívat si to. Pokud to lze nějak zařídit, není nutné se hned vracet do provozu, zvládat domácnost či venčení psa. Ale každé tulení se v posteli či na oblíbeném kojícím křesle jednou skončí, potřebujeme vyrazit „do terénu“, ať už je tím myšlen pohyb po bytě nebo venku. A právě pro takové příležitosti je ideálním společníkem šátek na nošení dětí (nebo vhodné ergonomické nosítko). Nejen, že v něm můžeš pokračovat v kontaktu kůže na kůži a tím podporovat kojení a vztah s miminkem (viz. tip no. 3), ale můžeš přímo v něm i kojit. Jde to snadno i při vertikálním nošení, jehož jsem zastáncem, stačí úvaz (třeba obyčejný kříž s kapsou uvnitř) trochu povolit, posunout si miminko níže, nasměrovat k prsu a užívat si kojení za pochodu. Jasně, většinou to není o tom, že bychom mašírovaly po ulici a zároveň kojily, ale spíš o nenápadném nakojení v autobuse, na přednášce, u skluzavky se starší ratolestí atp. Ale klidně to můžeš zkusit i na té procházce se psem. Tip sedmý: SDÍLEJ S MIMINKEM LOŽEUž byla řeč o tom, že nemá smysl evidovat počet nočních kojení, že je lepší nechat noc plynout tak, jak běží a prostě kojit jak je třeba. Často se Ti uleví jen tím, že přestaneš sledovat hodiny a počítat probuzení. Velkou úlevu pak může přinést umístění miminka do své postele (samozřejmě bezpečně, aby nemělo kam zapadnout), abys k němu nemusela v noci vstávat a tím se zbytečně moc neprobudila. Při kojení se vylučuje spánkový hormon melatonin, díky kterému se Ti bude snadno usínat, ať už nakojíš vleže a skoro o tom nebudeš vědět, nebo budeš mít potřebu sedět, ale vrátíš se do říše snů jen, co miminko položíš a svezeš se vedle něj. Obavy, že bys miminko zalehla, jsou zcela liché. Není doložený žádný případ, že by se tak stalo, pakliže tedy nepočítáme osoby pod vlivem omamných látek či léků na spaní. Spánek v těsné blízkosti miminka má i tu výhodu, že se vaše spánkové cykly sladí a Ty se zpravidla probudíš s jeho prvními hledacími pohyby, aniž by Tě vytrhlo z hlubokého spánku. Společné spaní má ještě jeden rozměr: pokud je to jen trochu možné, dopřávejte si ho i přes den. Časem si sice na přerušovaný spánek zvykneš (jsi žena a máš ho v sobě po staletí zakódovaný), přizpůsobíš čas, kdy si půjdeš lehnout, nicméně alespoň tu a tam nemusí být k zahození dopřát si dvacet i během denního spánku dítěte. (I prtě bude dost možná spát lépe, když tam budeš s ním a ne umývat nádobí.) Chvilky společného tulení v jedné posteli jsou nezapomenutelné. Děti rychle rostou a ani se nenaděješ a přijde doba, kdy si samy řeknou, že by chtěly mít vlastní postýlku… do osmnácti s vámi spát nebudou A Ty budeš mít jistotu, že to přišlo v době, kdy jsou na takové osamostatnění skutečně připravené. Tip osmý: TANCUJ, TANCUJ, VYKRÚCAJNebo si dopřávej horké koupele, udělej si domácí kino, medituj (to jde u kojení dobře), zkrátka nezapomínej na sebe. Co přesně bys měla dělat, aby ses cítila fajn, víš jedině Ty sama. Nápovědou Ti bude Tvůj dosavadní život. Co Ti vždycky přinášelo radost a dodávalo energii? Napiš si seznam alespoň pěti takových věcí a vzpomeň si na něj, až se budeš cítit bídně. Nezapomínej na své oblíbené aktivity jen proto, že jsi nebo brzy budeš maminkou. I nadále jsi ženou, jsi to pořád Ty! Jasně, že běhat půlmaratony asi pár týdnů po porodu nebudeš a metalový koncert v zakouřeném prostoru si asi taky necháš s miminkem na hrudi ujít, ale tohle přeci není všechno nebo nic! Kdo chce, hledá možnosti, kdo nechce, hledá výmluvy… zkrátka vždycky existuje cesta, jak nabrat síly. A někdy stačí maličkosti. Pověsit si do uší náušnice. Pustit si oblíbenou písničku, třeba i pětkrát za sebou. Zavolat dobré kamarádce. S kojením to nesouvisí jen zdánlivě. Tip devátý: DŮVĚŘUJ SVÉMU MIMINKUZnovu a znovu mě to nepřestává fascinovat: když se to maličké stvoření narodí, přesně ví, co má dělat. Pokud ho tedy necháme. Umí se narodit. Umí si dolézt k prsu. Umí se přisát. Umí si říct, kolik a kdy chce pít. Hlásí, že chce čůrat (a že proto teď chvíli pít nebude). Ví, kde je mu nejlépe. Nechce spát samo. A tak dále a tak dále. Má jasno. To jen my častochodíme a přemýšlíme, zda je pro něj nejlepší to, či ono, zda máme poslechnout radu pediatra, nebo babičky,… Proč radši neposloucháme, co nám říká naše dítě? Jsem přesvědčená, že cesta k hladkému kojení vede přes naslouchání potřebám miminka a důvěru v jeho kompetence. A když půjdu ještě o krok dál: jsem přesvědčená, že nasloucháním dítěti a důvěrou v jeho schopnosti dělám něco, co mnohokrát přesahuje tématiku kojení. Důvěřuju mu, že umí žít svůj život. Že o sobě dokáže rozhodovat. Že si poradí, že se domluví, že… A přesně takový obraz pak o sobě bude Tvé dítě mít. Bude si v životě důvěřovat. A to není marné. Tip desátý: POSLOUCHEJ SVÉ SRDCETo nejdůležitější na závěr. Důvěřujme samy sobě, naslouchejme svému srdci, své intuici. Pro mnohé z nás je to těžké, hořce těžké. Zapomněly jsme, jak na to. Býváme plné pochybností, nedůvěry ve své schopnosti, podlamují se nám kolena pod tíhou kontroverzních rad a informací, které se na nás ze všech stran valí. Inu, asi nám jako miminkům moc nedůvěřovali a teď se to s námi táhne. Ale tohle prokletí dnešní doby, které jsme dostaly do vínku, nemusíš věčně trpět. Můžeš ho úplně normálně odmítnout a začít v nánosech dobře myšlených rad hledat svůj vnitřní hlas. Je tam. Možná úplně dole, možná celkem slaboučký, ale je tam. A když mu budeš věnovat pozornost, bude sílit.
Když se dostanu do situace, ve které nevím, kudy dál, koho poslechnout, osvědčilo se mi počkat. Dát si odstup. Dokud nevím, nic neřeším, nic neměním. Neměla bych už nějak zařídit, aby prtě spalo celou noc? Nevím? Tak to nechám koňovi a počkám, až budu vědět. Ono to „neměla bych“, vlastně znamená „někdo cizí říká, že bych měla“. Jak může někdo cizí vědět, co je pro Tebe a Tvé dítě nejlepší? Jasně, většina z nás nemá vystudovanou medicínu ani psychologii. Ale přesto máme něco, co všichni ti odborníci nemají. Vztah, svou jedinečnou zkušenost a neumlčitelný vnitřní hlas. Když ho budeme ignorovat, velká část našeho já bude skomírat a trpět. A to by byla škoda. Nejen u kojení platí, že když budeš myslet pozitivně, důvěřovat si a krůček po krůčku naplňovat své touhy, půjde to. Třeba ne vždy na sto procent, nejsme roboti, ale půjde to. Třeba ne nejobvyklejší ani nejjednodušší cestou. Nevadí. Asi se máme o životě něco naučit. Věř si. Půjde to. Ležela na stole a žena z obálky na mě upírala svůj uhrančivý pohled. Přečti si mě, přečti! Její agilnost mě odrazovala. Kniha s názvem Obejměte své vnitřní dítě smrděla spoustou dřiny, do které se mi chvíli před porodem nechtělo. Tak jsem jen zkusmo nahlédla – a bylo jasné, že se k ní ještě vrátím. Podruhé už jsem byla připravenější nořit se do hlubin své duše. Ale cílem bylo knihu zhltnout a přefiltrovat do podoby časopiseckého textu, nesměla jsem se tedy nechat příliš zlákat navrhovanými cvičeními. Přesto jsem se co chvíli přistihla, jak se zavřenýma očima vedu vnitřní dialogy a v představách kreslím požadované situace. Nešlo jinak. Z toho plyne poučení: vnitřní dítě chce čas a poctivost. A deník, skicák a pastelky. První část knihy nás krok za krokem přibližuje malé Kačence, Mirečkovi nebo Lojzíkovi, kteří v každém z nás žijí a prožívají své dětské radosti a strachy. A jelikož tyto radosti a strachy zatraceně ovlivňují náš dnešní život, může být velmi prospěšné je trochu prozkoumat, maličko jim porozumět. Od autora, psychoterapeuta Ladislava Dvořáka, k tomu dostáváme vlídný a systematický návod. A upozornění, že pokud chceme skutečně něco změnit, nestačí číst a přemýšlet. Pevně vtištěné vzorce chování pramenící z našich dávných prožitků lze přepsat zase jenom prožitkem, odžitými emocemi. Taková práce zpravidla bolí. Ale právě v tom tkví princip Dvořákova přístupu: z čeho se vykřičíme, vypláčeme, vydupeme, zeslábne a nechá nás jít dál. A naopak: když prozkoumáme, co nám dělá radost a dodává odvahu, můžeme se o to pevněji opřít. Druhá polovina textu nabízí návod, jak získanou schopnost dialogu s vnitřním dítětem využít k jeho vysvobození, ke změně životního scénáře. Nechybí ani upozornění na možná rizika a slepé uličky na této cestě ke spokojenému bytí sám se sebou i s ostatními. Z knihy vyplývá, že neexistuje objektivní vidění světa. Vždy záleží, co si neseme v sobě a jaký je náš přístup k životu. To, jak si svět vykládáme, je vždy jen náš výklad světa, nikoliv skutečnost. A tento výklad lze změnit. Naše vnitřní dítě se na jednotlivé životní situace dívá zjednodušeným pohledem zhruba šestiletého školáka, naše dospělé vidění však komplikuje ještě vnitřní rodič, který situaci hodnotí podobně, jako to dělali naši skuteční rodiče. Když pochopíme jejich motivy, můžeme změnit naše reakce. Tedy pokud to ve zlomku vteřiny, který zpravidla máme, stihneme. Jak snadno dochází k nedorozumění při komunikaci s druhými ukazuje aktivita housenka, kterou jsem vybrala jako příklad pro Ty, co stojí o malou ochutnávku. Závěrečné zhodnocení? Knihu bych rozhodně doporučila a chystám se do ní pustit ještě jednou, tentokrát v adekvátním tempu. Pokud váháte, zda po ní sáhnout či nikoliv, zkuste, jestli vás zaujmou vybrané aktivity či otázky k zamyšlení. Třeba vám pomohou se rozhodnout. HOUSENKA (str. 33) Při jednání s druhými lidmi se v nás odehrává následující sled činností: nějak situaci vidíme – něco si o ní pomyslíme –uvědomíme si své pocity (vnitřní dítě) – a náš pocit z nich (vnitřní dospělý) – to vše ovlivňuje, jak se rozhodneme zareagovat. Zkuste si takto ve dvojici přehrát prožitou situaci, které chcete porozumět. Napište si pro každého na papíry velikosti A4 jednotlivé kroky, rozložte je proti sobě na zemi a postupně si projděte reakce obou účastníků. AKTIVITY A OTÁZKY K ZAMYŠLENÍ
(Text jsem původně psala pro časopis Skautský svět, po drobných úpravách ho zveřejňuji i zde.) Již dvakrát jsem si to sama prožila: poporodní hormonální tobogán, obzvláště ve chvíli, kdy manželovi skončila dovolená a zůstala jsem doma sama jen s dětmi... místy docela síla. A to se nejednalo o nic patologického, o nic ohrožujícího, o nic, co bych sama, s drobnou podporou okolí, nepřekonala. Přišlo to i po dvou nádherných a přirozených porodech. Jak na tom teprve mohou být ženy, kterým nebylo dáno porodit bez zásahů, jsou na dítě samy, prožívají nějaké náročnější období, mají sklony k psychickým poruchám? A jak si s takovou situací poradit? O tom všem a ještě o mnoha dalších věcech jsou Slzy po porodu, kniha s podtitulem Jak překonat depresivní nálady. Kromě žen, kterých se aktuálně týká (a u kterých ale nevím, kdy by ji měly číst, jestli se možná zbytečně stresovat preventivně, nebo se po ní pokusit sáhnout ve chvíli, kdy jim již není dobře?) ji doporučuji zejména jejich okolí a pak i všem pomáhajícím profesím, které s ženami po porodu přicházejí do kontaktu. Autorka nám nejprve předkládá analýzu dřívější i současné společnosti a vyvozuje z ní možné podmínky vzniku poporodních depresí (i mírnějších stavů). Zmiňuje zavalení dnešních žen informacemi o rizicích těhotenství a porodu, stresující touhu po dítěti, pokud déle nepřichází, rozpor mezi rolí ženy a matky, malé pochopení a ocenění mateřské role společností, různým způsobem nenaplněná očekávání atd. Prochází se čtenáři okamžiky, ve kterých se z ženy rodí matka, stejně jako chvíle, kdy je porodní proces nějak narušen zásahy zvenčí, císařským řezem, vyvolávaným porodem, epidurální analgezií. Již za klasické téma v podobné literatuře bych považovala zasvěcení do způsobů, jak během porodu fungují jednotlivé hormony v lidském těle, ze kterého vyplývá, že pro ženské tělo i duši je mnohem lepší, zvládnou-li si během procesu rození poradit sami. Bohužel jim to dnes často nebývá dopřáno. Důsledkem všeho zmíněného je společnost plná žen, které si nevěří, nenaslouchají mateřským instinktům ani signálům těla, přenášejí zodpovědnost na autority, nechávají se přehnaně ovlivňovat stokrát jinými názory okolí. Co s tím? Vezmu to jen namátkou: zpívat, plakat, vonět si k miminku, být s ním v tělesném kontaktu, nezůstávat v izolaci, zajistit si podporu rodiny, duly a partnera, spát, navštěvovat podpůrné skupinky, najít si čas na relaxaci, pohyb, hudbu a tanec, smích, dobře se najíst, zapálit si aromalampu, užívat sluníčka, nezapomínat na stopové prvky a vitamíny, případně alternativní medicínu, a když je to třeba, tak se nebát situaci řešit i konzultací s lékaři a jinými odborníky. Kdy, jak, proč, různé souvislosti a zákonitosti, to vše je kniha Slzy po porodu. Nečetla se špatně a určitě může hodně pomoci k pochopení i uzdravení bolavých srdcí a vztahů. "Došlo k radikální změně: práce, která byla původně určena k zajištění nejnezbytnějších statků pro život, se stala sama o sobě životním cílem. Život, k němuž patří i dítě, se musí odehrávat kdesi stranou. Je dobře, že tu ženy a děti jsou, neboť bychom se stále znovu měli ptát, co je vlastně důležité. Ne každý dokáže snášet po delší dobu existenci, která v očích kdysi milovaného partnera i společnosti nestojí za zvláštní pozornost." (str. 144-145) Knihu vydalo nakladatelství One Woman Press v roce 2004. Kde jsou miminka v největším bezpečí? No přeci u maminek! Co nejblíže a co nejvíce, dalo by se shrnout hlavní poselství, které se nám Julia Dibbern rozhodla předat. Takže pokud hledáte komplexního průvodce kontaktním a přirozeným rodičovstvím nebo vás zajímá, jaké jsou jiné možnosti, než umlčet dudlíkem nebo nechat vyřvat, trefíte se právě touto nedávnou novinkou nakladatelství Dharmagaia. Kniha nese podtitul "průvodce pro odvážné rodiče". Podle jiných recenzí to mělo být radikální čtení, nad kterým se budu pozastavovat, které mě vyvede z rovnováhy a přiměje přehodnotit vlastní přístupy. Nuže, nestalo se. Ale aby to nebylo tak jednoduché, nestalo se proto, že mi přijde zcela samozřejmé:
Rebeca Wildová je pedagožka a zakladatelka ekvádorské školy "Pesta", která od roku 1977 hledá nejvhodnější pojetí tzv. "volné školy". Je silně inspirovaná Marií Montessori, nemělo by tedy překvapit, že její kniha je ve velké míře o hranicích a připraveném prostředí. Přesto musím přiznat, že jsem hlavně z počátku čtení byla překvapená hodně. Kniha pro mě zprvu byla velmi těžkým soustem a nebýt součástí povinné literatury lektorského kurzu, asi bych ji brzy odložila. Chvíli jsem se bránila těm neustálým hranicím, bylo jich na mě trochu moc. Místy jsem se ztrácela v autorčině rukopisu, někdy velmi abstraktním, hodně filozofizujícím. Také mi přišlo, že Wildová mnohá témata jen otevírá, ale nedokončuje, pokládá otázky, na které neodpovídá... to bylo moc i na mou intelektuálskou dušičku. A v neposlední řadě jsem si naplno zakusila, jaké to je číst knihu, aniž bych předem věděla, o čem vlastně má být, v čem by mi mohla být přínosná. Snad že jsem si špatně přečetla přebal, nebo co, prostě to nějak nesecvaklo. Teď po přečtení přiznávám, že bych si první cca polovinu potřebovala projít znovu, aby si to sedlo. Myslím, že už by to bylo s mnohem větším úspěchem. Protože až v druhé půlce knihy se mi začaly objasňovat některé autorčiny záměry, najednou jsem pochopila, že ona ani nemůže poskytovat odpovědi na něco, co považuje za velmi individuální a nad čím se podle ní musí zamyslet každý sám a navíc neustále hledat, zda jeho zjištění stále platí. Jde hlavně o úvahy nad tím, jak široké a pevné mají být hranice, které dětem nastavujeme. V knize se (obzvláště v druhé polovině) dozvíme, jak a proč to mají v Pestě a jak se jejich cesta vyvíjela, ale jednoduchých návodů, které si čtenář může převzít do vlastního života, tam mnoho není. A přesto: - Velmi mě inspirovalo, že chci-li malému dítěti něco říct, je dobré se nejprve zastavit, naladit na jeho energii, snížit do výšky jeho očí, kontaktovat jej pohledem, dotykem, a pak teprve si mohu dovolit cokoliv po něm chtít. - Obrat "nedovolím, abys" v kombinaci s výše zmíněným do jisté míry rozšířil můj slovník v situacích, kdy je potřeba direktivně zasáhnout a navíc se zdá, že to velmi dobře funguje. - Wildové pojetí respektu a lásky mě přivedlo k přemýšlení o tom, že nejen děti, ale i dospělí si zaslouží více pochopení a vstřícnosti. - Musela jsem se zamyslet nad tím, od jakého věku má smysl zapojovat děti do různých "rodinných a školních rad", zda to těm nejmladším život spíše nekomplikuje. - Pokusila jsem se zase o kousek zmenšit podíl svých intervencí do dětských činností, více naslouchat a pozorovat, hledat způsoby, jak být přítomna, ale nepřekážet přirozenému vývoji. - Jakožto rodiči potenciálně uvažujícím o unschoolingu mi ve výsledku příběhy z Pesty přišly velmi podnětné. Kniha podle mě není pro každého. Ovšem kdo si chce osahat a rozebrat vlastní pojetí hranic, koho zajímá montessori pedagogika či jehož vytouženým "školstvím" je "neškola", mohl by u Wildové najít to, co hledá. A pokud se mu začátek přesto nebude číst snadno, zkusila bych vytrvat. Co nejvíce potřebují nepřisávající se děti? Příležitost se přisát! Někdy trvá i dlouhé týdny, než se jim to při sebelepší stimulaci povede, ale nepřestávejme věřit, že na to mají a buďme trpělivé. Je to náročná situace pro celou rodinu: maminky musí odsávat mlíčko a dokrmovat miminko šetrnou alternativou, která nenaruší křehkou schopnost miminka správně se přisát, zároveň se udržet v co největší pohodě a důvěřovat sobě i maličkému. Vše, co by dítě vedlo k nesprávnému přisátí, jako jsou lahvičky, kloboučky a dudlíky, může situaci značně zkomplikovat, pití z prsu totiž vyžaduje úplně jiné sací pohyby a ty by maličkému jen pořádně zamotaly hlavu.
Nic nepomůže více, než hřejivá mateřská náruč a co nejčastější kontakt kůže na kůži. Dopřejte si v dnešní uspěchané době dostatek času, zajistěte si pomoc a podporu a užívejte si to! Takto investované chvíle se vám jistojistě vrátí. Blízkost miminka, jeho dotek a vůně vám pomůže se zrelaxovat a platí to vzájemně. A pak, jak má trénovat přisávání miminko, které k němu, zabalené v zavinovačce a uložené v postýlce, ani nemá moc příležitosti? Naopak se stává, že se děťátko přisaje nečekaně, po delší době, co může ležet u maminky v náručí, jako by si najednou vzpomnělo jak na to. Vždyť nikdo neví lépe "jak na to" než miminko samotné. A proč se vlastně některá miminka nepřisávají? Důvodů může být mnoho. Některá ztratí důvěru k prsu i po tak zdánlivě neškodných zásazích, jako je rutinní pročištění dýchacích cest po porodu, natolik je cizí předmět v ústech vyvede z míry a naruší jejich přirozené reflexy. Jiná takto reagují na stres z oddělení od maminky, mnohá se musí vzpamatovat z vlivu analgezie a jiných léků podaných mamince při porodu. A u některých to vypadá, že prostě jen potřebují více času, aby se adaptovala, zpracovala stres z porodu, ujistila se, že jsou v bezpečí a milována. Protože, byť se to může zdát nelogické, potřeba lásky a bezpečí i v případě novorozenců převyšuje jejich potřebu přijímání potravy. A to nemůžete udělat "nic víc"? Nejspíš už toho i tak děláte až až (odsávání mlíčka a běžná péče o miminko je pro mnohé z nás práce na plný úvazek), ale čekání, až se miminko začne přisávat, je samozřejmě dobré využít k trénování správné polohy (klidně zatím na panence), k nacvičení krmení z kádinky a pochopení principu krmení s cévkou z prstu/prsu. Věřte tomu, že to, co vám laktační poradkyně ukáže, vám po pár vyzkoušeních "přejde do krve" a zanedlouho to s vaším miminkem zvládnete lépe než všechny poradkyně světa. Držím palce! Aware parenting - vědomé rodičovství. To je princip, na kterém stojí kniha americké psycholožky Alethy Solter a jedna z absolutních novinek rodičovské literatury na českém trhu. Možná ještě více než o rodičovství v ní jde o samotné aware baby - vědomé dítě. Dítě, miminko, malé stvoření, které přichází na svět vybavené mnoha potřebami, které se nám snaží dát najevo. Úkolem rodičů je učit se je správně číst a uspokojovat tak, aby prospívalo nejen jejich maličké, ale i oni sami a jejich vzájemný vztah. Musím přiznat, že obzvláště zprvu jsem při čtení knihy pociťovala značné rozpaky. Hlavní autorčina teze totiž vychází z předpokladu, že děti potřebují plakat a uvolňovat tak prožívané napětí, což se mi na první pohled zdálo být v rozporu s principy kontaktního rodičovství i aktuálními teoriemi o kojení. Jenže čím více jsem nad tématem dětského pláče, které knihou prostupuje jako ústřední motiv, přemýšlela, tím více jsem autorce musela dávat za pravdu. I ona zásadně nesouhlasí s "necháváním dětí vyřvat", ale zastává názor, že pokud jim při každém zabreknutí nabídneme prso, dudlík či třeba pohoupání, nedáme jim příležitost uvolnit stres, ba naopak, nutíme je tím vytvářet si závislosti a často jsme překvapeni, když se ta milá a prakticky neplačící stvoření začnou projevovat agresivně. Dává mi to smysl. Naše generace již chápe význam nepotlačování emocí u dospělých, obzvláště coby maminky jsme povzbuzovány k naslouchání svým pocitům a dávání průchodu uvolňujícím slzám, u dětí se ale často snažíme, aby pokud možno neplakaly. Solter nabízí řešení v podobě láskyplné přítomnosti a prostoru pro pláč, pokud ho děti potřebují, a je si zároveň vědoma faktu, že se někdy hůře poznává, zda dítě skutečně nepotřebuje ke spokojenosti nic jiného, než se pořádně vyplakat. Autorka poskytuje spoustu cenných rad, jak se v podobných rodičovských dilematech zorientovat, ze všeho nejvíce však apeluje na naslouchání vlastní intuici a hledání jedinečných řešení, která budou platit právě ve vaší rodině, protože nikdo nezná dítě lépe než jeho rodiče. Kniha, kterou v Česku podporuje třeba Eva Labusová nebo Jaroslav Šturma dále řeší, co dělat, aby se miminko cítilo milováno, jak si může dítě samo řídit příjem potravy, jak mají miminka odpočívat, učit se, jak je máme respektovat a díky čemu se budou cítit v bezpečí. Najdeme zde názory na společné spaní, učení na nočník, rozmazlování, vedení k poslušnosti či umisťování malých dětí do péče cizích osob. Každá kapitola je zakončena otázkami a podněty k zamyšlení, které vedou čtenáře k ohlédnutí za vlastním dětstvím, vyjádření momentálních pocitů i vyzývají k péči o sebe sama. Doplněno o rozsáhlý seznam použitých zdrojů držíme v rukou knihu, která může velmi inspirovat či alespoň přimět k přemýšlení a přehodnocení některých názorů, tak jako k tomu přiměla i mě. Neznamená to, že bych v Moudrosti raného dětství nenašla pasáže, které stále nezapadají do mého úhlu pohledu. Ale nikdo přeci nechce, aby čtenář sklapl podpatky a bezvýhradně přijal vše, co je mu předkládáno. Díky tedy i za tu trochu kontroverze, která mě nenechává usnout na vavřínech a postrkuje mě ke tříbení vlastních názorů. Některé těhotenské a rodičovské knihy jsou velmi specifické, zaměřené na konkrétní téma či psané pro čtenáře s určitým světonázorem. Posunou v určité oblasti, pomohou vyřešit aktuální problém, k některým z nich se vyplatí i vracet. Zdravé těhotenství, přirozený porod bych však zařadila spíše do kategorie univerzálních příruček, které lze doporučit k prostudování každé rodině, která prožívá šťastné chvíle očekávání nového člena domácnosti. A nebojte, nikdo vás v ní nebude nutit rodit doma. Na tuto knihu jsem celkem náhodou narazila v počátcích svého prvního těhotenství a chvíli kolem ní v obchodě kroužila, než jsem se odhodlala ji pořídit. Je tlustá a na první pohled poměrně drahá. Neměla jsem tušení, zdali bude co k čemu nebo zapláču nad zbytečnou investicí. Ale něco mě přimělo ji koupit a musím říct, že jsem nikdy nezalitovala. Od chvíle, kdy jsem ji přečetla, se v domácí knihovničce moc neohřála. Jakmile jsem ji přestala potřebovat sama, vydala se do světa těhotných kamarádek a teprve před krátkou dobou se mi po několika letech znovu usadila v poličce - právě včas, abych ji znovu otevírala a vracela se k autorčiným moudrým radám. Rychle se tedy pouštím do recenze, než se zase vydá na cestu k potřebným. Ingeborg Stadelmann (1956) je zkušená německá porodní asistentka, zastánkyně přirozeného porodnictví a komplexní péče o ženy v těhotenství, během porodu i po něm. Vedle bylinkářství a homeopatie se věnuje především aromaterapii a tento svůj "koníček" dotáhla až k uzavření spolupráce s jednou z lékáren v Kemptenu, pro kterou zajišťuje výrobu nejrůznějších voňavých a léčivých olejíčků. Tato specifická zaměření autorky se samozřejmě do obsahu knihy značně promítají a lidé nakloněni některému z uvedených přístupů mohou uvedené informace o vhodných bylinkách, vůních či homeopatických lécích vnímat jako významnou přidanou hodnotu. Svůj smysl však kniha bude mít i pro ty, kteří na tyto "čarodějnické" praktiky nevěří, navíc předpokládám, že minimálně co do vhodných bylinkových čajů si v čase těhotenství, porodu a šestinedělí nechá poradit každá žena, která se v tomto čase snaží vyhýbat většině standardních léků. Kniha na bezmála 500 stranách postupně představí specifika jednotlivých trimestrů těhotenství a zvláště pak i posledních týdnů před porodem, od popisu tělesných změn, vývoje miminka, přes různé obtíže, varianty místa porodu, přípravy na pobyt v porodnici atd. Další část nás provede porodem, jeho fázemi, narozením dítěte i případnými méně šťastnými okamžiky, když nás děťátko předčasně opustí. Na následujících zhruba 200 stranách pak Stadelmann rozebírá specifika raného a pozdního šestinedělí, péče o novorozence a kojení, to vše poměrně podrobným, přitom však srozumitelným a čtivým způsobem. Spolu se souhrnnými informacemi o doporučované přírodní léčbě a velmi kvalitním rejstříkem, který usnadňuje vyhledávání při jednotlivých obtížích, držíme v rukou velmi obsáhlou a značně univerzální referenční příručku, kterou napříč prochází motto v podobě velmi pravdivého "Bude to jinak." Jinak, než očekáváte, jinak, než minule, prostě jinak. Protože ať si přejeme cokoliv, i s porodem a věcmi souvisejícími je to stejné, jako se vším v životě. Nikdy nevíme, co nám situace nakonec přinese. A i kdybychom z celé knihy měli přijmout jen tuto myšlenku, stojí to za to. PS: U nás doma zdomácněly i některé z doporučovaných přípravků. Kupříkladu olejíček na bříško používáme celá rodina, při růstu zubů nic nepomáhalo tolik jako Stadelmanní zubní olej, pupík se krásně hojil s růžovo-čajovníkovým hydrolátem... a já teď opět chodím spát s nejvoňavějším ze všech voňavých olejů proti striím a již teď vím jistě, že do případného dalšího těhotenství si ho už jen pro to voňavé usínání opatřím znovu. |
Katy Šrubařová - průvodkyně vaším mateřstvím a rodičovstvímKromě ženy, manželky, partnerky, mámy, skautky, lektorky, překladatelky, paničky, hledačky, koloběžnice, redaktorky, tanečnice či uličnice jsem ta, která vás ráda zasvětí do tajů nošení dětí, podpoří vás při kojení, podělí se o zkušenosti s bezplenkovou metodou či nabídne tipy na zamyšlení nad vaším rodičovstvím. Archives
September 2020
Categories |