Víkendové ráno. Muž tuší, že bych uvítala chvilku pro sebe a nabízí, ať jdu venčit, že zůstane s holkama. S radostí vyrážím. Cestou se maličko rozhýbu, protahuju hlavně zápěstí, trochu krk a záda. A pak naskakuje "domácí úkol" z rozečtené knihy: Co o mně říkali v dětství? Co se u nás doma říkalo? Původně jsem si to chtěla sepsat, ale v kapse jen tužka, tak alespoň přemýšlím nahlas. Čím že jsem to, slovy jiných, mohla být? Netýkavka? Šprtka? Bublina? Knihomolka? Lenoška? Moc si toho nevybavuju, z určitých let svého života mám v hlavě hlavně ticho. Jo, ticho... a neměla jsem já jako malá být hlavně potichu? Nevím, ale ta otázka se mi na chvíli zahnízdila v myšlenkách. Tichá, poslušná, bezproblémová... rozhodně ne hlasitá, takže asi ani moc živá. Hodně to ve mně rezonuje, cítím vděčnost, že teď už to mám (o fous) jinak. Vděčnost, že teď mohu rozjímat u venčení psa, vděčnost, že na mě muž tak myslel, vděčnost, že máme ty dvě krásný holky... a pak najednou hlavně vděčnost, že mám sama sebe. Sebe, rozkročenou mezi Nebem a Zemí, čím dál hlouběji ve svém Nitru. Ano, vždyť já jsem já, uculuje se ve mně ta prý tichá holka. Letmo mě popichuje, koutky jí cukají... A za chvíli už se nenápadně ohlížím... taky už mi cukají koutky... ještě chvilku sbírám odvahu... A pak to přijde. Nejprve polohlasem, pak s melodií, a nakonec již úplně naplno: JÁ JSEM JÁ! Já jsem já a křičím tady na lesýýý a klidně můůůžůůů! A to už se směju na celé kolo. A ještě jednou: JÁ JSEM JÁ! Pocit uvolnění, osvobození, tepla v rukou, koule hřejivé energie u srdce, svěží dech až úplně vzadu v hrdle... JÁ JSEM JÁ!!!
Čtu teď málo. Zato pokud mě kniha chytne, držím se jí jako klíště a hledám si na ni čas, kde jen děti dovolí. Nejčastěji cestou po poradenstvích, jedu-li sama. Občas večer, někdy chvilku na záchodě, tu a tam u jídla. Některé z úlovků spadají do kategorie Knihovnička kontaktního rodiče, takže se snad dočkají i podrobnější recenze, jiné nikoliv, ale přesto se o ně chci podělit. A tak zakládám tuto blogovou rubriku, sobě jako externí paměť a vám třeba jako inspiraci nebo nahlédnutí pod pokličku - má četba určitě dost ovlivňuje, co se mi tu zrovna "vaří".
Žena a muž v rodině - kniha rozhovorů s psychoterapeutkou Ludmilou Trapkovou a sexuologem Vladislavem Chválou. Velmi mě oslovila hned první, lingvistická, kapitola, a kniha nepřestala táhnout až do konce. Díky formátu rozhovoru přístupná, rádoby oddechová, přesto velmi inteligentní a svým způsobem intelektuálně náročná četba. Dost nás doma oslovila, celkem jsme nad ní diskutovali. Rodinná terapie psychosomatických poruch - opět Chvála a Trapková, tentokrát již skutečně odborná psychoterapeutická četba. Koncept sociální dělohy a lidského zrání jako proces postupného naplňování potřeb a odpoutávání se od rodičů... Pěkně to do sebe zapadá, pěkně to zapadá do mých aktuálních životních témat: mužsko-ženská polarita v mém životě, v mé rodině dnešní a v rodině, ze které pocházím. Respekt k životu, sebepřijetí, vliv prenatálního života a raného dětství na pozdější bytí. Znovuzrozená - drobná knížečka od Soni Kolmanové o její cestě za přirozeným porodem. Za nejzajímavější části považuji ty, ve kterých otevřeně popisuje své pochyby, pocity nedokonalosti, rozhovory se svou intuicí. Je tam hodně o porodech, o přípravě na ně, o strachu a o víře, ale především je tam hodně o životě, jaké to může být s miminkem, co nás může zaskočit, co jí šlo hladce a proč... tedy dobrá příprava nejen na porod, ale především na šestinedělí a "ty věci", na které už mnohá těhotná nemyslí, nebo si je nedovede představit. Kdyby to nesměrovalo k domácím porodu, doporučovala bych to všem těhotným jako nenáročnou formu přípravy... a možná docela budu i tak. Životní proudy - takový úvod do biosyntézy od jejího zakladatele Davida Boadelly. Nazývám to teď svým největším koníčkem: já, má duše a mé tělo, cesty k celistvějšímu, naplněnějšímu bytí. V hlavě i v těle, v pohybu. Místy hodně odborné, naštěstí se celkem orientuju. nějaké pasáže holt čtu vícekrát. Intelektuální požitek vykojeného mozku! Spousta aha-efektů, velká touha to nejen číst, ale i prožívat, respektive jednou i pomáhat prožívat. Docvakávají některé poznatky z kurzu Patrika Bálinta pro lektory předporodních příprav, reflektuji mnoho dosavadních zkušeností. Až dočtu, určitě se vrhnu do dalších věcí o biosyntéze! Miluj svůj život - záchodové čtení. Bestseller. Pravý americký. Vyskočil na mě v knihách na rozebrání v Řevnické knihovničce. Mamka ji teď dávala babičce, tak jsem se taky chtěla mrknout. Trochu úsměvné a přitom celkem podnětné, některá cvičení si dělám, baví mě se zkoumat, docela už jsem (i dříve) pochopila sílu pozitivního smýšlení a že mnoho věcí mám skutečně jen ve svých rukou. Sedět a litovat se nebývá cesta ke štěstí. Něco mě na té knize dráždí, ale několikrát denně ji otevřu (nemám si na ten záchod dát radši učebnici angličtiny?) a něco si z ní vezmu. Když před pár lety odešla Permonička, dozvěděla jsem se to až chvíli zpětně z Facebooku. Docela mě ta zpráva opařila. Vrstevnice, dvě malé děti... a Rakovina, která vyhrála. Připadala jsem si celkem nesmrtelná, nerozbitná, plná života a k tomu tohle memento. Permoničko! (Já vím, Očanku, ale na tohle Tvoje nové indiánské jméno jsem si nikdy pořádně nezvykla.) Čas od času se mi připomeneš, když na sebe delší dobu zapomínám. Něco uvnitř mi říká, že když na sebe budu hodná, budu dost odpočívat, nebudu se nutit do věcí, které bych dělala jen na zapřenou, budu žít čisté vztahy, atd. atd., tak se mě tahle kamarádka s velkým R netýká.
Netýká? Kdo ví. Třeba přichází podat pomocnou ruku. Přináší dotek života... a smrti. Dvě strany téže mince. Jak to tenkrát bylo s Tebou, Permoničko? Co se stalo, že Tě, takhle při vší síle, dostala? Naplnila jsi svůj životní úkol? Povíš mi o tom jednou, Permoničko? Třeba už pak budu vědět i sama. Zpráva o Pece mě zastihla uprostřed třídenního workshopu biosyntézy. Byla jsem v sobě, napojená, otevřená, zajelo to hluboko. Trochu se z toho pořád oklepávám. Takže takhle je to? Život, klik, a smrt? Zlomek sekundy a pak jen ticho, klid a pozůstalí? Chvíle šoku, bezmoci, pláč, a pak spíš vděčnost, že jsem Tě mohla poznat, vděčnost, že moji blízcí jsou tu stále se mnou, úleva, že Tvoji blízcí mají dost podpory a víry, která jim dovolí znovu se nadechnout a pokračovat v cestě... Bolehlav, fascinace, otazníky, blízkost... Smrt sbližuje. Kupodivu víc, než svatby či zrození. Přináší neignorovatelné uvědomění, že si možná někoho nevážíme tak, jak by si zasloužil, že si hrajeme na vlastním písečku i ve chvílích, kdy by jiného pohladila naše pozornost. I u nás, Peco, Tvoje smrt léčí. Přinesla nám pevnější objetí, hlubší pohledy... jak dlouho nám to vydrží, než zase zapomeneme? Jako s jarem a podzimem přichází impuls provětrat šatník, přináší prý i setkání se smrtí příležitost poslat s ní do věčných lovišť něco starého, co už v životě překáží. Aby se našlo místečko na kousek nové síly, další kousek lásky, větší kousek života. Hledám tedy, co pošlu pryč. Ještě mám chvilku času, ještě Tě cítím poblíž, snad ještě pár dní mohu přehrabovat duši a hledat nepotřebné, abys to s sebou mohla odnést přes řeku zapomnění. Budíme se před půl osmou, trochu v neuvěření: Žofi spala snad šest hodin v kuse! Nebo že bych o něčem nevěděla? Ať už ji tak zmohl včerejší začátek samostatné chůze, nebo tkví původ mé vyspalosti v něčem jiném, zvesela se soukáme z postele, abychom se připravily na pracovní den. V 9:30 šátkujeme na Břevnově, pobalit Pepíka, šátky, pár plen, něco pojíst a bude čas vyrazit. Ješte kontroluju telefon... a vida. Nemocná holčička, nechtějí nás nakazit, no jasně. Je pondělí ráno, starší dcerka s mužem odcházejí do školky a před námi se rozprostírá několik nečekaně volných hodin. Jůůůů!
Už několik měsíců se cíleně učím být vděčná za to, co život přináší. A když mi tedy přinese neplánovaný půlden volna, děkuji a ladím se na odpočinkovou notu. Výdělek neuteče, zato času pro sebe není nikdy dost! Snídáme pár kousků jablíčka, míchám si ječmen a zatímco mi ho Žofi upíjí, zapínám ranní jógu na youtube. Je čas obměnit svou, stále ještě v zásadě těhotenskou, sestavu. Ladím se na sebe a hledám, dle pobídky lektorky, záměr pro dnešní den. Chvilku prozkoumávám své myšlenka a ano, je to tu. Užít darovaný čas naplno. Mám velikou chuť ho nepromarnit, tak jako se mi tak často stává. A co se tedy do takového nepromarněného dne vešlo? - 30 minut ranní jógy, Žofi napůl na klíně, napůl mě napodobuje - hraní s legem, aby se malá chytla a ještě chvilku ji to bavilo i beze mne - umyté nádobí, stůl a podlaha - poslech hudby, která mi od rána zněla v hlavě - hovor s dávnou klientkou o normálnosti uspávání v nosítku - procházka se psem a dítětem - zavolání sestře s nabídkou hlídání a zděšení, že se zase něco komplikuje s klukama (i za tohle máme být vděčné? ach!) - odložení spícího dítěte ze zad - vypsání kurzu nošení na zádech - umytí hlavy, ou jé, ta to potřebovala! - zápis Žofi do deníčku - promazání a upravení pár fotek, sláva za více místa v počítači - hromada smíchu, lechtání a bafání - vyzvednutí Beri, tří natrhaných švestek a hromádky oblečení mokrého z potoka ze školky a jejich dopravení domů, tedy oprava: švestky cestou snězeny, všechny tři - pár odstavců Sourozenců bez rivality, snad to zabere, ty naše dvě kočky mají někdy pěkně ostré drápky - nafouknutí koloběžky, marný pokus o přimontování košíku, nemáme správný klíč, nevadí - koloběžková výprava na hřiště s "kulatou skluzavkou", vyvenčený pes, vyskotačené děti a jeden odřený loket navrch - příjemné zpocení cestou zpět, když Beri jela s tátou busem a já s Žofi na zádech fičela do kopce, aby nám moc neujeli - pohýýýýb! - předdomluvení místa pro podzimní pražský kurz Mamily, to by to bylo, aby to nebylo! - a na závěr, kromě nějakého toho jídla, koupání atp., dvě zmožené divoženky v devět v posteli a o kousek později už sladce spící. Zbývá jen ulovit ještě kousek času pro nás s mužem. Miluju svoji práci. A to včetně těch dní, kdy se to semele tak jako dneska. Když dělám v pracovním čase to, co mě baví, a ve volném čase to, co mě baví, je celkem jedno, jestli se volný čas občas změní v pracovní a naopak. Tedy dokud máme co jíst a čas jeden na druhého... a to, díky, díky, díky, máme! Ta myšlenka klíčila bezmála rok. Ještě před narozením Žofi se muž s Beri přesunuli do dětského pokoje a, ač jsem si uvolněné místo v ložnici užívala, něco tam pořád neštimovalo. Dva pokoje, dvě postele, dvě děti každé s jiným rodičem... velký prostor pro vzájemné odcizování. Bylo mi smutno při pomyšlení, že do ložnice se všichni nevejdeme. Nebo snad kdybychom zrušili postel a nějak vymysleli ležení na matracích? Zkrátka to zrálo. Čas od času, v intervalu pár měsíců, jsme se k tématu vraceli. Beri se více a více upínala na muže, málokdy mě chtěla u večerního uspávání. Její i naše nespokojenost rostla. Musíme s tím něco udělat, ozývalo se několikrát v průběhu uplynulého roku. Ale s uklidněním situace zase vše usnulo... a možná by to tak bylo i tentokrát. Oblíbená věta padla, dokonce i s návrhem řešení, ovšem s plánem na realizaci "až bude v létě volný víkend". Byl začátek června a bylo mi jasné, že do té doby bude zase všechno jinak. Ne, to ne. Pojďme na to rovnou. Na přestěhování postelí stačí volný večer! A už jsme šroubovali. Bez většího rozmyslu jsme zrušili dětský pokoj a vedle sebe do něj nastěhovali naši sto šedesátku i tamní sto čtyřicítku. Co na tom, že je mezi nimi schod. Co je fakt, že se občas vzájemně budíme a Žofi hůř usíná, když kolem skáče starší sestřička, proti hřejivému pocitu, když se při nočním kojení rozhlédnu po místnosti a vidím celou tu svoji sladce spící famílii. Někdy se z každé strany tulí jedna holka, jindy se máme s mužem na dosah... a jako bonus největší se s přiblížením prostorovým uskutečnilo i přiblížení mentální. Je to tak, jsme jedna rodina, ne dvě dvojice! A projekt nekončí. Inspirováni návštěvou přátel pokračujeme ve stěhování. Obývací pokoj opouští naše pracovní stoly a počítače a nahrazuje je dětský koutek. Šanony a hromady papírů v poličkách a skříních uvolňují místo hračkám a dětským knížkám. Mezi zmatkem se po koberci válí psina, která už stejně jako my pochopila, že není důvod k obavám, tohle je změna k lepšímu. A klidně chrní. Žofi převrací knížky z poličky do poličky, Beri diskutuje o umístění svého nádobíčka, Miško kupuje nový vrták, aby ho při přichytávání nábytku ke zdi nepřekvapila další železná výplň... žijeme! Přenáším, protřiďuji, bilancuji. Jako kdybychom se doopravdy stěhovali. Dělám místo v šuplíkách i ve svém srdci. Do kontejneru letí přípravy na zkoušku z přírodovědy, zápisky z finské morfologie, podklady k diplomce o průřezových tématech na prvním stupni, scénář v pubertě hrané divadelní hry, tisíce maďarských slovíček na stovkách popsaných listech, propagační letáky z balíčku z porodnice i devět let ofocené materiály k výuce angličtiny. Je to hukot. Nacházím dávné poznámky, cíle a předsevzetí. Proficiency English? Fail. Každodenní sport? Fail. Druhé dítě? Done! (Well done!) Trocha šroubování, vypadalo to na začátku. Trocha šroubování, které přineslo uvolnění, inspiraci, zajímavé vyhlídky a kýženou blízkost. O to jsem se musela podělit. Poradenské zážitky jsou někdy silné. Musím se podělit o ten předvčerejší, který byl natolik výrazný, že už bych si ho nerada opakovala.
Je sobota ráno, krásný květnový den. Probouzím se a čtu sms od holčiny z nedávné předporodní přípravy na kojení, že už jsou tři a že se jim úplně nedaří, má rozpraskané bradavky a jestli bych za nimi nepřijela do Neratovic, že by mě manžel vzal autem. Proberu to doma a výsledkem je, že mě odpoledne až u domu vyzvedává D. Povídáme o porodu, cesta ubíhá, D. působí trochu unaveně po náročných hodinách v porodnici, ale v pořádku dojíždíme. Na pokoji už se na nás těší jeho žena a dcerka, vládne příjemná atmosféra, kterou si sama z neratovického nadstandardu dobře pamatuji po porodu své prvorozené. Necháváme maličkou, aby se sama přisála, protože věřím, že to může vypadat mnohem lépe, než když je přikládaná. Chvilku se jí nechce, spíš by spinkala, pak pár pokusů, maminka ji skvěle povzbuzuje, až se zadaří. Šikovné holky, sláva! Bradavky bolí, ale P. už ví, jak si malou chytnout, aby se bolest zmírnila, a po dokojení to navíc vypadá, že se maličká skutečně přisála tak, že již prsům více neublížila. Good job. V radostné atmosféře nasedáme zpět do auta a propovídáme cestu do Braníka. Je šest večer, má druhorozená už se těší na mlíčko, mám to dobře načasované. V deset večer zvoní telefon. P. Lekám se už jejího hlasu - něco se děje. D. se za ní ještě nevrátil do Neratovic. Jel domů venčit psa, napsal, že dorazil, ona ho uklidnila, že jsou s malou také v pořádku, tak ať nespěchá... jenže od té doby jí nebere telefony a ona už umírá hrůzou, maličká pláče a ona ji nedokáže ani přiložit. V porodnici jí řekly, že to určitě bude dobré, ať to neřeší, což ji moc neuklidnilo. I mě běží hlavou ošklivé obrazy. D. unavený po dlouhém porodu a ježdění autem... úplně se mi stahuje žaludek. P. chce radu, co dělat, nevím, přemýšlím, beru si čas na rozmyšlenou, naše malá se budí a musím běžet kojit. O čtvrt hodinky později už se dokážu koncentrovat na řešení situace. Snažím se ji podržet, hledám v hlavě poučky z krizové intervence. Kontrolujeme, zda se nestala nějaká nehoda mezi Prahou a Neratovicemi. Radím P., ať sežene někoho, kdo by k nim dojel zkontrolovat, jestli tam mají auto a jestli D. třeba jen neusnul doma. Je si jistá, že by ho telefon vzbudil, ale po chvíli píše, že ano, poslala tam mužovu sestru, tak do hodinky by měla vědět více. A mezitím už kojí, nakonec jí někdo pomohl malou přiložit. Hurá. Mluvíme spolu a cítím, že jí pomáhám, byť je to pro mě náročné a po položení telefonu zpravidla pláču. Den po narození dcerky přijít o otce, to by byl krutý vtip pana silokřivky. Čekám na výsledek, připaluji buchtu, jsem napůl klidná, napůl sevřená. Život a smrt jsou si blízko, blizoučko. Snad i tentokrát projde ta černá jen kolem, aby všem ukázala, jak moc je třeba si života vážit. O půlnoci smolím poslední sms, hledám slova podpory, je čas jít spát. Myslím na P., která toho asi moc nenaspí. A pak, konečně, přichází slzy úlevy. Ano, D. opravdu doma usnul tak tvrdě, že ho probudil až příchod sestry, telefon vůbec nevnímal. Happy end. Radost, vděčnost, výstraha. Příště i do Neratovic radši MHD. Jeden všedně-nevšední den průvodkyně kojením končí a já se před usnutím loučím s tetičkou smrtí a děkuji jí, že přes nás jen tak zlehka přehodila svůj závoj a dala nám procítit sílu života. V sobotu mě zarazilo jedno slovní spojení. Už jsem ho slyšela mnohokrát, ale až tentokrát mi to celé docvaklo. Manipulace s miminky. MANIPULACE. Téda! Někdo miminka nosí, někdo se jich dotýká, někdo je drží, někdo se s nimi tulí... a někdo s nimi manipuluje. Navíc SPRÁVNĚ manipuluje. Jako kdyby existoval nějaký jednoznačný návod, kam smím přiložit prst a kudy vést dlaň, když chci uchopit své dítě. A taky že jo: z kurzu z vedlejší učebny odcházeli rodiče, celí šťastní, že se včas dozvěděli, že se svým maličkým dosud špatně manipulovali. Hmm. To musí přidat na rodičovském sebevědomí! Je mi jasné, proč vídám stále častěji rodiče, kteří se bojí vybalit miminko ze zavinovačky. Co kdyby ho pak drželi špatně?
Když si navíc uvědomím, jaký je abstraktní význam toho slova (slovník cizích slov praví "nečestné jednání, čachry"), je mi teprve těžko. Neschovává se náhodou pod manipulací i trocha MANIPULACE? Držte potomka chvíli takto, potom takto, hezky s ním cvičte, ať se krásně unaví a vy ho můžete položit na speciální peřinku, protože na jiném místě by mu to přeci tak nesvědčilo a navíc byste neměli klid pro sebe... brrr. Dobrá, jsem zaujatá. A slovíčkařím. A snad mám i máslo na hlavě, vždyť také ukazuju, v jaké poloze bude miminku v šátku dobře. Navíc nic není špatně na klokánkovi ani tygříkovi. Ale to slovo... prostě jsem se s ním musela nějak vypořádat. Tak to berte jen jako názor, ne jako manipulaci. Je tomu skoro přesně rok, co světlo světa spatřila naše podpůrná skupinka. Rok setkávání kojících, kontaktních a především otevřených a vzájemně se respektujících žen a jejich dětí. Jsem hrdá na to, že se mezi námi najdou i nekojící a nekontaktní ženy a také je jim u nás dobře, takto nastavenou atmosféru považuji za naši hlavní přednost. Takže rok. To je čas na krátkou bilanci.
Myšlenka založit v Praze podpůrnou skupinku, kterou povedeme s dulou Petrou, přišla během jarního kurzu Mamily a chytly jsme se jí pevně a rychle. 23.4.2014 jsme v Kafé Kakao uspořádaly první setkání. Přišla jedna žena, o týden později jiná jedna žena... začátek nepříliš slibný. Jednu z nich už jsme nikdy neviděly, druhá chodí dodnes. Tuším, že to bylo hned třetí setkání, které přineslo první z následných mnoha zlomů v chodu skupinky: naše řady začaly pomalu narůstat. A hned po pár týdnech nám začalo být malé naše první útočiště. Bylo fajn, že přišlo teplo a mohly jsme opouštět zdi kavárny a vyrážet piknikovat do blízké Grébovky. Poslední předletní setkání již bylo opravdu slibné. V nádherné atmosféře nás na dekách sedělo možná osm, kolem se batolila kupa dětí, pojídaly jsme přinesené dobroty, probíraly kojení i nekojení... Jako dobrý tah jsem vnímala začínat kruh vlastním otevřeným vyprávěním, čím právě žiju, pustit tak do něj potřebnou energii a pak už se jen těšit z toho, že se i další ženy rády otevírají a zapojují. Za další z prvků vedoucích k úspěchu skupinky považuji skutečnost, že se základní parta vytvořila převážně z mých skautských známých, myslím si totiž, že to byly právě tyto ženy, které pomohly nastavit mód naší respektující komunikace. Po prázdninách začalo přicházet více žen z našich poradenstvích. Každé se sice u nás nezalíbilo, nicméně počet těch vracejících se narůstal a bylo jasné, že v kavárně už nemůžeme dlouho vydržet. Od října jsme se tedy přemístily do skautské klubovny V Tůních. Jé, to byla úleva! Čaj z vlastní rychlovarné konvice, setkání bez pocitu, že ostatním zabíráme malý dětský koutek... pohoda! A ke konci října jsme uspořádaly první tematickou skupinku o příkrmech a založily tak dobrou tradici. Od té doby byla vždy jeden týden skupinka volně sdílecí a následující týden tematická. Postupně jsme probraly třeba noční spaní a kojení, šátkování, režim, zdravé stravování, obouvání, komunikaci s dětmi... mnoho toho již bylo! Také jsme uspořádaly první společný výlet, začaly vytvářet mapu baby-friendly kaváren, domluvily se na společném výchovném kurzu, zkrátka naše řady se začaly provazovat i jinak než jen při úterních setkáních. Po novém roce nás najednou zase bylo nějak moc. Živě si pamatuju setkání, na které přišla jedna vyplašená maminka z mého poradenství, která si místo podpory musela odnést jen velký pocit chaosu. Bylo nás v malé místnosti fakt hodně, ona se sotva dostala ke slovu, žádná sláva. Takové zkušenosti nás naštěstí neodradily, ale směrovaly nás k přizpůsobení režie skupinky i k hledání ještě lepších prostor. Od té doby jsme se snažily dávat ženám, které k nám zavítaly nově, více prostoru v úvodním kolečku, aby určitě dostaly potřebnou podporu. A znovu jsme se stěhovaly: 17.2. jsme se poprvé sešly ve vodáckých klubovnách na Žižkově. Tam vůbec nevadilo, že se nás sešlo patnáct, pěkně jsme se vešly, popovídaly, pojedly něco raw i jiných zdravých dobrot, bylo to opět moc fajn. Patnáct. Kde ty časy jsou. Dnes když se nás sejde patnáct, máme pocit mile kompaktní a klidné skupinky. Jenže s přesídlením do nových míst se jako mávnutím kouzelného proutku začalo přidávat a vracet ještě více žen. Okruh těch, které tu pravidelně, tu občasně zavítaly, se výrazně rozšiřoval a najednou se nás scházelo spíše dvacet. Po úvodním kolečku, do kterého se vešlo krátké představení a vyjádření, co nás zrovna pálí, o čem bychom si chtěly povídat, případně stručné vyjádření k tématu, jsme se začaly rozdělovat do více skupinek, abychom si pak v menších partách mohly opravdu popovídat. Nejprve do dvou, pak už i do tří, do čtyř... wow. A přišel další skok. Na poslední skupince nás muselo být tak třicet. Byl to celkem masakr. Kromě stabilní party přišlo dost těch, které se tu a tam vracejí a pak ještě několik nových tváří. Obzvláště pro ně to mohlo být dost hektické. Rozdělení do menších skupinek už také tolik nefungovalo, protože šum v klubovně už byl prostě příliš velký. Jednoznačně jsme cítily, že tohle už se nemůže opakovat a začaly hledat nové řešení. Bylo to akutní, takže hned následující den jsme ho domluvily při jednom z mimoúterních setkáních staré gardy. Ano. Stará garda. Vynikající parta, která se nám na skupince vytvořila, které postupně děti odrůstají, už je nevyvede z míry občasně navýšený počet nočního kojení a spíš než zavádění lepku je zajímá jak zabavit chodící dítě. Tahle stará garda se, přesně rok od první skupinky, začne scházet (částečně) samostatně. Žižkovské prostory nám totiž umožňují, abychom se kromě rozdělení do více skupinek v rámci jedné místnosti rozdělily i do více místností, což nadcházející týden prvně vyzkoušíme. Skupinka, která proběhne 21.4.2015, nebude mít jeden, ale dva úvodní kruhy. Rozdělení do nich nechceme rýsovat nijak pevně, nejspíš bude zcela v pořádku, že se každá (i nově) příchozí zapojí tam, kam ji to bude táhnout, v jedné místnosti však budou ženy spíše se staršími dětmi a tomu odpovídajícími tématy, ve druhé dál s Peťou povedeme skupinku žen, které potřebují naši i vzájemnou podporu při kojení a jiných rodičovských aspektech. A třeba se to pak všechno propojí volným povídáním na zahradě. Závěr? Za jediný rok jsme prošly obrovským vývojem. Stále hledáme, stále vše přizpůsobujeme. Baví mě to, naplňuje mě to. Jsem ráda, Péťo, že jsme do toho šly, že se společně učíme a vyvíjíme, díky moc, je radost mít Tě po boku! A moc mě těší, ženy, že chodíte, že je vám s námi dobře. To je ta největší odměna. Staré gardě přeji, abychom našly způsob, jak pokračovat a zároveň být stále inspirací nově příchozím. A každému, kdo by mezi nás chtěl zavítat, bych chtěla říct, že u nás jsou dveře stále otevřené. Maximálně se stane, že se časem "odloupne" další generace :) Žijeme v jednadvacátém století. Oblékáme se jako v jednadvacátém století, češeme se jako v jednadvacátém století, používáme sušičku, odšťavňovač, nakupujeme v hypermarketech, jsme online i při cestě tramvají. Sotva si dovedeme představit, že bychom žili padesát let nazpět. Jenže. Stále se nám rodí děti s nastavením lovců a sběračů. Človíčci s genetickou výbavou pro přežití ve světě kočovníků. Co na tom, že tady už nikdo nekočuje. Svět se za posledních několik tisíciletí změnil tak závratně, že se s tím naše instinkty sotva mohly stačit srovnat, a tak zůstávají v pohotovosti před ataky vlků, nikoliv teroristů. I pro nás samotné je obtížné dostát nárokům doby, zejména co se rychlosti, výkonnosti a vzájemné blízkosti zcela neznámých lidí týče. Jak si s tím mají poradit naše miminka?
Lidská mláďata se rodí velmi nevyvinutá (byť na druhou stranu s mnohem vyspělejším vnímáním, než jsme si ještě před desítkami let mysleli). Rychlost, s jakou se v prvním roce života vyvíjí a roste mozek dítěte nemá obdoby. Proto se děti narodí po pouhých devíti měsících těhotenství, ač se po narození nepostaví na vlastní nohy jako hříbata, ani mlčky nečekají v hnízdě jako ptáčata. Prostě musí ven, později by již relativně úzkou a kostrčí obdařenou pánví ženy neprošla, to je důsledek skutečnosti, že jsme se kdysi postavili na zadní a začali končetiny dělit na nohy a ruce. Ten rok klidu, který bychom jako kojenci potřebovali na dozrávání, nám však v dnešní době nebývá dopřán. Současná západní společnost příliš nepřeje instinktivní péči o děti až do období tzv. druhého porodu, tedy kolem cca devíti měsíců života dítěte. Zadáním doby je vychovat individualisty, kteří se dokáží porvat se všemi příkořími, kteří musí něco vydržet. (Hmm, a zároveň stádo, které nemá vlastní hlavu a nechá se vést, kam si vůdce přeje... trochu si to protiřečí, že.) Kteří dokáží být bezohlední, nejen aby si zachránili vlastní zadek, ale i aby mohli obstát ve světě konzumu a soutěžení. Dítě lovců a sběračů však nechce sloužit kapitalismu ani šlapat cestu odříkání k červenému diplomu na prestižní univerzitě. Neočekává, že bude po porodu odloženo do postýlky, nepotřebuje umět usínat samo. Ví, že pokud zůstane odložené, může přijít vlk či štír. Neví, že vlka ani štíra v jedenáctém patře paneláku nepotká. Neumí se samo uklidnit. Pláče proto, abychom jej nezapomněli, když stěhujeme tábor. Ale získá-li pocit, že jsme ho zapomněli, raději zmlkne, zděšené, že teď už mu tedy nezbývá než ten vlk či štír. Předčasně se raduje rodič, kterému miminko samo usíná poté, co ho několikrát nechal vyplakat až do usnutí v beznaději. Ale snad i to je cestou k přežití v dnešní době: naučit již naše nejmenší životu ve stresu a osamění? Když jsem koncem druhého trimestru svého druhého těhotenství pocítila intenzivní nutkání začít své tělo nějak systematičtěji připravovat na porod, vedly mé první myšlenky k józe. Neměla jsem s ní nijak velkou zkušenost, ale lákala mě představa uvolňujícího a protahujícího cvičení a práce s dechem. Neviděla jsem svou cestu v nějakém skupinovém kurzu (takové lekce u mě povětšinou vedou k tomu, že si sice pěkně zacvičím a ještě třeba i popovídám, ale nejsem pak schopná cviky zreprodukovat sama doma), ale sáhla jsem po doporučené literatuře a vytáhla z poličky již dlouho nachystanou Janet Balaskas a její Aktivní porod. Mým cílem a nutkáním byla pravidelnost. A podařilo se. Po pár ranních seancích nad knihou jsem si rychle osvojila základní penzum cviků a začala se na každodenní chvilku pro sebe a miminko těšit. Dalo by se říci, že v tu chvíli se mé cesty minimálně na chvíli shodovaly s autorkou knihy. I ona objevila jógu během svého druhého těhotenství a zjistila, že jí toto cvičení velmi efektivně pomohlo připravit se na porod. Já jsem si po týdnu cvičení připadala protaženější než před otěhotněním (což jistě bylo i díky hormonálnímu rozvolňováním vazů v těhotenství) a velké pokroky mě motivovaly pokračovat. Přestala mě bolet esíčka, cítila jsem se svěží a fit, až mě to překvapovalo. Vždyť kdo by to v posledním trimestru těhotenství čekal. Líbilo se mi, jak autorka vyváženě doplňuje teoretické povídání o praktické ukázky, Aktivní porod není jen cvičebnice těhotenské jógy, ale i zdařilá příručka přípravy na porod. S knihou jsem si zopakovala základy těhotenské a porodní fyziologie, pročetla kapitoly o dýchání, zaujala mě část věnovaná masážím i porodu do vody. Veškeré uvedené informace směrují k porodu bez vnějších zásahů. Autorka vysvětluje, jaké přínosy a následky mají kroky, které v souvislosti s porodem aktivně provádíme či kterým jsme vystavovány. Popisuje, co nás může potkat u porodu v porodnici či v domácím prostředí, co se ve které porodní fázi děje s námi i s miminkem, jak si v danou chvíli můžeme ulevit. A to vše poměrně stručně a věcně, přesto milým a podporujícím způsobem. Pokud tedy hledáš způsob, jak se po fyzické stránce připravit na porod, zkus to. Je možné, že jsi právě našla knihu, která Ti, stejně jako mě, bude výborným pomocníkem. Cvičí se podle ní snadno a výběr cviků je vhodný jak pro úplné jógové začátečnice, tak i pro ty, které si rády vyberou pokročilejší variantu. |
Katy Šrubařová - průvodkyně vaším mateřstvím a rodičovstvímKromě ženy, manželky, partnerky, mámy, skautky, lektorky, překladatelky, paničky, hledačky, koloběžnice, redaktorky, tanečnice či uličnice jsem ta, která vás ráda zasvětí do tajů nošení dětí, podpoří vás při kojení, podělí se o zkušenosti s bezplenkovou metodou či nabídne tipy na zamyšlení nad vaším rodičovstvím. Archives
September 2020
Categories |