Jitka byla fajn. Normální. Žádné bezbolestné porody, intuitivní kresby, čakry, andělé ani vykládací karty, nebo přinejmenším ne na první pohled. To bych v tu chvíli asi nedala. Byla jsem lapená, ač jsem to ještě nevěděla. Neprobuzená čarodějka, jak by řekl můj muž. (Všechny vědomé ženy jsou pro něj čarodějky.) A začala jsem načítat porodní literaturu. Mou biblí se stala kniha Zdravé těhotenství, přirozený porod, ale četla jsem i Hovory s porodní bábou, Průvodce kojením, Hypnoporod nebo Koncept kontinua. Sehnala jsem si porodní asistentku k bezpečnému porodu v porodnici, četla knihy a internety a připadala si děsně chytrá a připravená. Děsně chytrá a připravená. Teoreticky. V hlavě. Kde taky jinde, můj tehdejší život byl převážně v hlavě. Když se mi pak cestou do porodnice zastavily pěkně rozjeté kontrakce, moc jsem nechápala, jak to, že vše neběží, jak má. Naštěstí jsem měla více štěstí než rozumu a i načteno mi tenkrát stačilo. Asi s půldenní pauzou opět vše běželo, bylo mi dopřáno strávit blahodárný čas ve ztemnělé koupelně a díky tomu se stalo, že se hlava celkem vypnula a tělo mohlo pracovat. A pak už jen šup, šup a Berenika Anna byla mezi námi, bez nástřihu, oxytocinu i porodního křesla. Byla jsem na sebe hrdá.
O tři roky později bylo hodně věcí jinak. První porod mě seznámil s mým tělem a já se s ním začala dále oťukávat. Začínala jsem mu opravdu důvěřovat. Taky jsem četla, ale už trochu jinak. Třeba Aby porod nebolel nebo Aktivní porod, protože kdesi ke konci druhého trimestru mi došlo, že hlavou to ani tentokrát nevymyslím. Najednou mi stokrát přečtené a slyšené secvaklo a já pochopila, co je třeba. A začala jsem připravovat své tělo, aby, až hlava vypne (a věděla jsem, že udělám vše proto, abych měla podmínky, ve kterých i moje hlava dokáže vypnout), mohlo jen naskočit do zažitých kolejí a pokračovat v tom, co už mělo natrénováno. Mým receptem na zázrak se stala ranní jóga, tanec a dýchání. Dýchání, při kterém se pánevní dno uvolňuje při nádechu i při výdechu. Až dolů, do širokánské sukně. Až dolů, do mohutných kořenů. Abych to pak, bez příliš vědomé snahy, mohla přesně tak aplikovat kontrakci za kontrakcí. Uvolňovat, prodýchávat, až dolů do kořenů. A šup, šup, plaváček Žofie Kateřina byla mezi námi, taktak jsme stihli dopéct bábovku.
Různí lidé mi už napoprvé říkali co a jak, ale já většinu z toho neslyšela. Dokud je to jen informace, sdílená zkušenost, málokdy zapadne na potřebné místo. Potřebujeme prožitky, aha efekty, vlastní závěry. Nejlépe opravdu v těle, nejen v hlavě. S tímhle pochopením jsem se rozhodla hledat způsoby, jak ženám umožňovat, aby si na svou ideální porodní cestu přicházely samy. Protože k čemu ti bude, když ti povím, že máš dýchat až do kořenů, pokud ti to nezarezonuje v celém těle.
Informace jsou podstatná část přípravy na porod. Ale mnohem důležitější je dostávat / pokládat si dobré otázky a hledat na ně upřímné odpovědi ve svém nitru, ve svém těle. Jen tak budeš vědět, jak věci máš a co je pro tebe nejlepší. A třeba to vůbec nebude o dýchání.