
Jako první nám doma přistál Leo bordó od Storchenwiege. Značku doporučila kamarádka a barvu jsem, krom toho, že sama v těhle odstínech jedu, volila s těšením, že se v něm mimi bude cítit podobně jako v bříšku. Zašla jsem si na kurz do Brány k dětem, vše si doma zopakovala s medvědem a pak na další měsíc slastně zapomněla. Po porodu bych to určitě z paměti nedala, pletly se mi různé úvazy, které jsme na kurzu zkoušeli, takže mě zachránil návod přiložený k šátku a internet. Alespoň jsem však díky předchozímu vyzkoušení věděla, že to vážu správně... byť první výsledek při zpětném pohledu na fotku raději nehodnotím. Každopádně jsme se druhý den po návratu z porodnice vydali na první vycházku, celá nová rodina i se psem, a od té doby se B. spokojeně a každodenně nosila. Zprvu většinou hned usnula, ale už po pár týdnech mě překvapilo, když jsem si všimla, jak si soustředěně prohlíží vše kolem. Taky si hned vysloužila přezdívku kukačka, dodnes používanou jako kuku či kuki.
Od švagrové jsme měli i Manducu, ale ta se mi i přes novorozeneckou vložku pro maličkou moc nepozdávala, tak jsme ji na nějaký čas nechali u ledu. Zato jsme po chvíli váhání pořídili druhý šátek, do letních veder. Výběr padl na pololněnou Rosalinde od Didymosu, lehký a světloučký šátek z druhé ruky, ve kterém jsme se nepařily tak jako ve Storchu. Dlouho jsem si myslela, že to takto bude muset stačit, a vlastně jsem docela dlouho odolávala chuti pořídit si ještě něco barevně kompatibilnějšího - růžovo-šedá Rosalinde mě totiž mimo léto příliš nenadchávala. Takže když jsem narazila na možnost objednat si z Norska Ellevill Jade Chilli, nádherný pololněný červenáček, podlehla jsem. Samozřejmě s příslibem, že Rosalinde půjde z domu, nejsem šílenec, který potřebuje mít ke každé barvě trička jiný šátek. Jenže pak přišla letní vedra... Hádáte správně. Vyhrála na celé čáře a zůstala doma (a teď se hodí, když učím vázat, tak bych se bez dalšího šátku neobešla).
Postupně jsme si vyzkoušeli nošení pod speciální bundou, na zádech, na běžkách, v pláštěnce... inu velká výhoda začít s nošením v době, kdy už jiné vyšlapaly cestičku a vytvořily spoustu produktů, které nošení ulehčují. Samozřejmostí v našem šatníku se stalo termoprádlo z merinovlny, návleky, kukličky a kloboučky. A taky jsme nenápadně vábili další kamarády k nošení. Začala jsem tu a tam předávat své zkušenosti a pomalu snila o skutečném lektorování nošení dětí. No jo, jenže co jsem já to za lektorku vedle těch, co už odnosily tři, čtyři děti a věnují se tomu třeba deset let? Taková úvaha mě přiměla začít si zjišťovat informace o lektorských kurzech, které by mi daly jistotu a jakési oprávnění vyučovat nošení i širšímu publiku. V ČR se v té době nic sehnat nedalo, ale ani cesta k londýnskému kurzu Trageschule nebyla zrovna přímočará. Nějakou dobu to dokonce vypadalo, že se postarám o uspořádání kurzu přímo v Praze, ale nakonec jsme se s drážďanskou lektorkou nedomluvily a já vyjela na zmíněný kurz v angličtině. Nelituji. Naučila jsem se několik vychytávek dokonce i k úvazům, o kterých jsem si myslela, že už je mám zvládnuté na nejvyšší úrovni, a rozšířil se mi tak repertoár rad a postupů, které teď mohu pěkně šít lidem na míru. Ještě budu muset chvilku šetřit, ale už se těším, až se mi podaří vypravit do Anglie na rozšiřující kurz.
B. zatím vyrostla, nosíme málo a převážně v batolecím Blue bearovi, hlavně když cestujeme v době spaní nebo je potřeba delší přesun na výletech apod. Čím méně nosím, tím více začínám učit, což je ideální. A také už dychtivě nakukuji do okolních kočárků a úvazů a těším se, až si znovu na prsa uvážu malinký uzlíček vlastního štěstí.