Myšlenka založit v Praze podpůrnou skupinku, kterou povedeme s dulou Petrou, přišla během jarního kurzu Mamily a chytly jsme se jí pevně a rychle. 23.4.2014 jsme v Kafé Kakao uspořádaly první setkání. Přišla jedna žena, o týden později jiná jedna žena... začátek nepříliš slibný. Jednu z nich už jsme nikdy neviděly, druhá chodí dodnes. Tuším, že to bylo hned třetí setkání, které přineslo první z následných mnoha zlomů v chodu skupinky: naše řady začaly pomalu narůstat. A hned po pár týdnech nám začalo být malé naše první útočiště. Bylo fajn, že přišlo teplo a mohly jsme opouštět zdi kavárny a vyrážet piknikovat do blízké Grébovky. Poslední předletní setkání již bylo opravdu slibné. V nádherné atmosféře nás na dekách sedělo možná osm, kolem se batolila kupa dětí, pojídaly jsme přinesené dobroty, probíraly kojení i nekojení... Jako dobrý tah jsem vnímala začínat kruh vlastním otevřeným vyprávěním, čím právě žiju, pustit tak do něj potřebnou energii a pak už se jen těšit z toho, že se i další ženy rády otevírají a zapojují. Za další z prvků vedoucích k úspěchu skupinky považuji skutečnost, že se základní parta vytvořila převážně z mých skautských známých, myslím si totiž, že to byly právě tyto ženy, které pomohly nastavit mód naší respektující komunikace.
Po prázdninách začalo přicházet více žen z našich poradenstvích. Každé se sice u nás nezalíbilo, nicméně počet těch vracejících se narůstal a bylo jasné, že v kavárně už nemůžeme dlouho vydržet. Od října jsme se tedy přemístily do skautské klubovny V Tůních. Jé, to byla úleva! Čaj z vlastní rychlovarné konvice, setkání bez pocitu, že ostatním zabíráme malý dětský koutek... pohoda! A ke konci října jsme uspořádaly první tematickou skupinku o příkrmech a založily tak dobrou tradici. Od té doby byla vždy jeden týden skupinka volně sdílecí a následující týden tematická. Postupně jsme probraly třeba noční spaní a kojení, šátkování, režim, zdravé stravování, obouvání, komunikaci s dětmi... mnoho toho již bylo! Také jsme uspořádaly první společný výlet, začaly vytvářet mapu baby-friendly kaváren, domluvily se na společném výchovném kurzu, zkrátka naše řady se začaly provazovat i jinak než jen při úterních setkáních.
Po novém roce nás najednou zase bylo nějak moc. Živě si pamatuju setkání, na které přišla jedna vyplašená maminka z mého poradenství, která si místo podpory musela odnést jen velký pocit chaosu. Bylo nás v malé místnosti fakt hodně, ona se sotva dostala ke slovu, žádná sláva. Takové zkušenosti nás naštěstí neodradily, ale směrovaly nás k přizpůsobení režie skupinky i k hledání ještě lepších prostor. Od té doby jsme se snažily dávat ženám, které k nám zavítaly nově, více prostoru v úvodním kolečku, aby určitě dostaly potřebnou podporu. A znovu jsme se stěhovaly: 17.2. jsme se poprvé sešly ve vodáckých klubovnách na Žižkově. Tam vůbec nevadilo, že se nás sešlo patnáct, pěkně jsme se vešly, popovídaly, pojedly něco raw i jiných zdravých dobrot, bylo to opět moc fajn.
Patnáct. Kde ty časy jsou. Dnes když se nás sejde patnáct, máme pocit mile kompaktní a klidné skupinky. Jenže s přesídlením do nových míst se jako mávnutím kouzelného proutku začalo přidávat a vracet ještě více žen. Okruh těch, které tu pravidelně, tu občasně zavítaly, se výrazně rozšiřoval a najednou se nás scházelo spíše dvacet. Po úvodním kolečku, do kterého se vešlo krátké představení a vyjádření, co nás zrovna pálí, o čem bychom si chtěly povídat, případně stručné vyjádření k tématu, jsme se začaly rozdělovat do více skupinek, abychom si pak v menších partách mohly opravdu popovídat. Nejprve do dvou, pak už i do tří, do čtyř... wow.
A přišel další skok. Na poslední skupince nás muselo být tak třicet. Byl to celkem masakr. Kromě stabilní party přišlo dost těch, které se tu a tam vracejí a pak ještě několik nových tváří. Obzvláště pro ně to mohlo být dost hektické. Rozdělení do menších skupinek už také tolik nefungovalo, protože šum v klubovně už byl prostě příliš velký. Jednoznačně jsme cítily, že tohle už se nemůže opakovat a začaly hledat nové řešení. Bylo to akutní, takže hned následující den jsme ho domluvily při jednom z mimoúterních setkáních staré gardy.
Ano. Stará garda. Vynikající parta, která se nám na skupince vytvořila, které postupně děti odrůstají, už je nevyvede z míry občasně navýšený počet nočního kojení a spíš než zavádění lepku je zajímá jak zabavit chodící dítě. Tahle stará garda se, přesně rok od první skupinky, začne scházet (částečně) samostatně. Žižkovské prostory nám totiž umožňují, abychom se kromě rozdělení do více skupinek v rámci jedné místnosti rozdělily i do více místností, což nadcházející týden prvně vyzkoušíme. Skupinka, která proběhne 21.4.2015, nebude mít jeden, ale dva úvodní kruhy. Rozdělení do nich nechceme rýsovat nijak pevně, nejspíš bude zcela v pořádku, že se každá (i nově) příchozí zapojí tam, kam ji to bude táhnout, v jedné místnosti však budou ženy spíše se staršími dětmi a tomu odpovídajícími tématy, ve druhé dál s Peťou povedeme skupinku žen, které potřebují naši i vzájemnou podporu při kojení a jiných rodičovských aspektech. A třeba se to pak všechno propojí volným povídáním na zahradě.
Závěr? Za jediný rok jsme prošly obrovským vývojem. Stále hledáme, stále vše přizpůsobujeme. Baví mě to, naplňuje mě to. Jsem ráda, Péťo, že jsme do toho šly, že se společně učíme a vyvíjíme, díky moc, je radost mít Tě po boku! A moc mě těší, ženy, že chodíte, že je vám s námi dobře. To je ta největší odměna. Staré gardě přeji, abychom našly způsob, jak pokračovat a zároveň být stále inspirací nově příchozím. A každému, kdo by mezi nás chtěl zavítat, bych chtěla říct, že u nás jsou dveře stále otevřené. Maximálně se stane, že se časem "odloupne" další generace :)