Dneska svoboda. A nemám na mysli pana docenta Bohumila, i když ten ví jistě o kojení také své. Myslím svobodu jako možnost volby, významnou hodnotu naší společnosti. Ve čtvrtém příspěvku seriálu k oslavě letošního světového týdne kojení bych se ráda podívala na několik aspektů, jimiž se svoboda protíná do procesu kojení. 

​Začnu u toho malého novorozence, ještě vonícího po plodové vodě, plného instinktů a touhy po bezpečné náruči své maminky. Jak by asi volil on, kdyby mohl aktivně rozhodovat o svém osudu? Odpověď snad nalezneme, když se podíváme, jaké vybavení mu příroda dala do prvních (a dalších dlouhých!) chvil jeho života mimo mámino bříško. Položený na hřejivé hrudi té, která ho devět měsíců nosila pod srdcem, jeho tělíčko opět začíná pracovat a směřovat k jednoznačnému cíli: prvnímu kojení. Odráží se nohama, vzpírá rukama, pohyby podobnými datlímu klování zvedá hlavičku. Breast crawl. Instinkty, vůně plodové vody z jeho dlaní a tmavé máminy dvorce ho vytrvale ženou kupředu. Mnohdy si cestou potřebuje odpočinout, a má nárok. Na první hlad si zpravidla klidně i pár dní počká, to, co ho žene dál, je možná spíš touha po opětovném propojení. Pokud mu dopřejeme svobodu a podpoříme ho v jeho snahách naší trpělivou podporou, je velmi pravděpodobné, že v nejbližších hodinách zažijeme malý zázrak: miminko se samo přisaje. 

Svoboda prospívá kojení i nadále. Však si představte, jak byste reagovali, kdyby někdo vzal vaši hlavu a šikovným grifem ji nekompromisně nacpal do talíře špaget. A příště znovu. Co vaše láska ke špagetám po několika takových epizodách? Jasně, není nutné, aby se miminko pokaždé znovu plazilo k prsu. Na místě však není tlačení na hlavičku, ale její jemné podepření, stejně jako něžné, ale pevné podepření celého tělíčka (o kterém se více chystám publikovat zítra). Ať chceme nebo nechceme, přisát se musí miminko samo, za něj to neuděláme. Můžeme mu pomoci svou laskavou přítomností a opět mu dopřát svobodu.

Když v kojení není svoboda, přichází někdy komplikace. Ne nadarmo je jedna z nejdůležitějších rad při bojkotech kojení nijak na miminko netlačit. Nechávat prsy co možná volně k dispozici a pokusit se nelpět na tom, že se miminko musí okamžitě a ve chvíli, kdy my si myslíme, že to potřebuje, přisát a napít. Volný přístup ke kojení a obnova důvěry v matčinu hruď bývá nedílnou součástí řešení těchto psychicky náročných situací.

Svoboda je důležitá i pro kojící ženu. Musím začít již u samotné možnosti volby, zda kojit či nikoliv. Žena, která je informovaná a podporovaná se pravděpodobně rozhodne kojit, ale pokud nikoliv, je na místě to respektovat. Důležitým aspektem je i svoboda kojit kdekoliv a kdykoliv si to miminko žádá. Část dnešního světa má problém s kojením na veřejnosti a já rozumím různým kulturním specifikům, nicméně jsem přesvědčená, že bychom měly mít možnost dítě nakojit, aniž bychom kvůli tomu zalézaly na toaletu či hledaly k tomuto aktu speciálně vyhrazené prostory. O kolik méně by se prodalo dudlíčků, kdybychom se nebály svá miminka nasytit a ukonejšit tam, kde právě jsme!

Svobodě kojení jak z pohledu miminka, tak maminky, přispívá i kojení v šátku či nosítku. Bývá diskrétní, snadno ho uskutečníte bez povšimnutí okolí. Nemusíte se bát kamkoliv vyrazit, jednoduše povolíte úvaz a vaše dítě se nakojí v autobuse, obchodním domě, na výletě v horách i v parku těsně po dešti. Kojení v šátku, obzvláště pak v poloze na boku, bývá vynikajícím pomocníkem i v případě výše zmíněných bojkotů. Dítě má prs přímo dostupný, může a nemusí pít.
​
Nejspíše by se dalo pokračovat dalšími souvislostmi mezi kojením a svobodou, předkládám vám jen to, co mě napadlo před začátkem spisování tohoto textu. Jestli chcete, budu ráda za vaše další komentáře, které vás k tématu napadají, rozšíříme tak pohled na svobodu v kojení o mnohé další postřehy. A pokud se vám komentovat nechce, ale rádi si zase něco přečtete, počkejte si do zítřka na téma Kojení a opora. ​

Světový týden kojení pokračuje a s ním i můj seriál tématických zamyšlení. Jak jsem slíbila, dnes jsem se rozhodla podělit o vlastní zážitek, kterého jsem se dotkla v rámci svého dalšího vzdělávání.
Několik měsíců nazpět, na semináři krizové intervence, téma závislosti, nám lektorka položila zajímavý dotaz: existuje zdravá závislost? Pokládám ho nyní v kontextu, takže pro vás může být odpověď jednodušší, než byla tenkrát pro naši skupinu, která začala vášnivě hledat a vyjmenovávat argumenty, kterými jsme se snažili dokázat, že každá závislost má svá úskalí. Ale ouha. Už asi tušíte, co jsme se dozvěděli. (Kdo netušíte, klidně si dejte ještě chvilku času, než budete pokračovat ve čtení.) Tak tedy: Na počátku lidského života stojí jedna zcela nepopiratelně zdravá a nutná závislost, to jest závislost dítěte na své matce. Rodíme se naprosto a totálně závislými a teprve pokud vše běží, jak má, postupně dorosteme v nezávislost.
​
Velice živě si vybavuji svůj aha efekt. No jasně. Takže alkohol, drogy, facebook, zdravé jídlo, partner, nakupování, práce… tohle všechno se pro nás může stát nezdravou náhradou prvotní závislosti, pokud nám nebyla umožněna, pokud jsme z ní nemohli ve vlastním tempu vyrůst. Právě tato náhradní řešení podporujeme, když tvrdíme, že nemůžeme dát miminku to či ono, protože bychom ho rozmazlily, nevychovaly bychom ho k samostatnosti atp. Kojit podle potřeby miminka, kdykoliv si řekne… pro mnoho lidí nepředstavitelné. Tolik závislosti, kterou je třeba odnaučit! Škoda, že je to tak krátkozraké.

​Přidávám video, které s kojením přímo nesouvisí. The Root Cause of Adiction. Ale vlastně souvisí. Vypráví o tom, že hlavní prevence závislosti, té skutečně nezdravé závislosti, je bonding, respektive connection. Utváření vztahu a vztah samotný. Ráda a pravidelně opakuji svým klientkám: kojení není jen o potravě. Ba bohužel: tam, kde je kojení jen o potravě, často dochází k jeho ohrožení. Vlastně jsem přesvědčená, že mnohé děti se mohou dobře kojit až ve chvíli, kdy je kojení především o naplňujícím vztahu. Někdy je to těžké, ale dopřejeme-li miminku jeho prvotní závislost, všichni tím ve výsledku získáme.

​Tak co, ještě vás to baví? Udržitelný rozvoj, potřeby, závislosti… co asi přijde, že? Uvědomuju si, že vybírám témata poněkud intelektuálního rázu – inu, jaká jsou mi blízká. Zítra nás čeká kojení a svoboda. Další intelektuální pecka. Ale nebojte. Bude tam spousta cenných a praktických informací! Tak se budu těšit na vaše komentáře!

Po včerejším úvodním příspěvku věnujícímu se tématu letošního světového dne kojení, udržitelnému rozvoji, pokračuji i dnes ve své sérii zamyšlení. Tématem číslo dvě jsou pro mě lidské, v tomto případě dětské, potřeby. Protože když vidím kojence, vidím především lidskou bytost plnou potřeb. Od těch skutečně základních, jako jsou potřeba příjmu tekutin a potravy, potřeba spánku, potřeba tělesné integrity, regulace tělesné teploty či potřeba dýchání, přes potřebu bezpečí, jistoty zdraví, lásky, přijetí, sounáležitosti a úcty, až k potřebám seberealizace a duchovního života. Představuji si je jako nádobky uložené v našem těle, v těle miminka, které jsou zpočátku prázdné a potřebují být naplněny, protože kdyby prázdnými zůstaly, bude nám v životě něco podstatného chybět. Pokud někde v průběhu života nerezignujeme, veškerou svou energii vynakládáme do úsilí tyto potřeby uspokojit, nádobky naplnit. 

I to malé miminko moc dobře ví, co potřebuje:

• Potřebuje se najíst a napít = potřebuje se kojit.
• Potřebuje usnout = potřebuje se kojit.
• Potřebuje cítit, že má ruce, nohy, ústa, že jeho tělíčko funguje, je ohraničené, celistvé. Potřebuje se nás dotýkat = potřebuje se kojit.
• Potřebuje cítit náš dech a vnímat náš tep, aby mohlo samo dobře dýchat a nevypadávalo ze srdečního rytmu = potřebuje se kojit.
• Potřebuje se cítit chráněno = potřebuje se kojit.
• Potřebuje se zdravě vyvíjet = potřebuje se kojit.
• Potřebuje být milováno, přijímáno, součástí zdravých lidských vztahů = potřebuje se kojit.
• Potřebuje být respektováno = potřebuje se kojit.
• Potřebuje konat to, k čemu je předurčeno, co jej naplňuje = potřebuje se kojit.
• Potřebuje zažívat stavy smyslu, inspirace, extáze = potřebuje se kojit.

Tyto potřeby nelze ignorovat. Když nádobky nenaplníme, zůstanou poloprázdné či jinak pod měrou, bude ten malý človíček, možná jednou velký človíček, neustále hledat, co mu chybí. Pokud mu je naopak pomůžeme naplnit, dokud je malý, vyšleme ho do dalšího života spokojeného, v našem případě spoKOJENÉHO. Tedy samozřejmě, že jak rosteme, rostou i nádobky a je i nadále potřeba o jejich hladinu pečovat. Ovšem podnikáme-li první krůčky spoKOJENI, vyrážíme do světa se značnou výhodou.

Jde to samozřejmě i jinak. I nekojené děti mohou být spokojené. Kojení je však prostý, přirozený a efektivní způsob, kterým lze výše zmíněné spojit. Dítě má své nepopiratelné potřeby. A má právo být kojeno, aby je mohlo naplňovat.

Kdo chce se mnou pokračovat, zítra vám přinesu jeden zážitek z vlastního života, tentokrát to bude o kojení a (ne)závislosti. 

Letošní ročník nese téma „Kojení jako klíč k udržitelnému rozvoji“, jehož výběrem se Světová zdravotnická organizace (WHO) rozhodla propojit osvětu kojení s Cíli udržitelného rozvoje OSN. Hlavním záměrem této iniciativy je ukončit chudobu a hlad ve světě a následně nastolit vyšší kvalitu života, počínaje zkvalitněním vzdělávání, lepším zacházením s energiemi či zodpovědnějším přístupem ke krajině. Bylo pro mě zajímavé prostudovat si materiály WHO a podívat se, jaké souvislosti tandem mezi kojením a udržitelným rozvojem nabízí. A že mám také ráda osvětu, rozhodla jsem se je pro vás v několika větách shrnout.

Asi vás nepřekvapí, že kojení jednoznačně přispívá ke snižování chudoby a hladu ve světě. Mateřské mléko je velmi levným a přitom dobře dostupným zdrojem potravy, na rozdíl od umělého mléka není k jeho přípravě třeba vody, v rozvojovém světě často kontaminované. Dnes již netřeba diskutovat ani o tom, že kojení významnou měrou přispívá ke zdraví dětí i kojících žen. Ne každý však ví, že kojení zároveň vede k rozvoji myšlení a inteligence a tím pádem zajišťuje kojeným dětem dobré vstupní podmínky pro kvalitní vzdělání. Pojďme dále. Kdo kojí, šetří energií, mateřské mléko zpravidla netřeba ohřívat, také ho není potřeba do ničeho balit, ničím dávkovat, to hned máme o hromadu zbytečností v domácnosti i popelnicích méně. Kvůli kojení se nekácí deštné pralesy, neznečišťují moře ani ovzduší.
Už vás někdy napadlo, že kdyby se více kojilo, nepotřebovali bychom tolik krav, jejichž chov je značně finančně, prostorově i energeticky náročný, o etické stránce nemluvě? A to není všechno, byť další souvislosti už jsou méně očividné. V západních zemích se dnes hraje velká hra o možnosti propojení kojení a zaměstnání žen – WHO tvrdí, že ty, kterým zaměstnavatel umožní skloubit kojení s prací, jsou loajálnější a jejich pracovní nasazení je vyšší. Je k tomu zapotřebí pamatovat i na dobrou infrastrukturu měst v podobě dostupných jeslí, ač za sebe bych si přála, aby do nich nemusela malá nemluvňátka, ale aby se našlo dost hlídacích tet ve firemních a jiných školkách pro otrkané a díky dlouhodobému kojení spokojené a adekvátně samostatné batoláky. Blížíme se k závěru: Kojení je dar, který nás propojuje napříč celou planetou. Čím více kojení, tím méně nerovností. Je proto důležité, aby se kojící ženy cítily v bezpečí a přijímané, ať už se rozhodnou kojit kdekoliv.

Pochybuje ještě někdo, že podpora kojení je zároveň velkou podporou udržitelného rozvoje?

Když se žena rozhoduje, zda kojit a jak dlouho, bere většinou v potaz potřeby dítěte a své individuální potřeby. Maximálně potřeby rodiny. Jsem moc ráda, že WHO letos připomíná, že kojení či nekojení významně ovlivňuje celou naši společnost, celou naši planetu. Kojení je láska. Kojení je radost. Blízkost. Zdraví. A také zodpovědnost. Zahřálo mě u srdce, kolik dobrého toho my, ženy, děláme, když kojíme!
​
Tolik den první. Zítra se spolu podíváme, jak je to s kojením a potřebami našich miminek. Zůstaňte v kontaktu!

Těžko říct, který expert přišel na tuto hloupost, která se stále traduje napříč světem. Naštěstí však není těžké ji vyvrátit. Mléko se v prsech tvoří již od začátku druhého trimestru těhotenství, mnoho žen to na vlastní oči pozná, když zjistí, že jim s rostoucím bříškem tu a tam z prsu kapička ukápne. Kojit mohou tedy bez obav již maminky předčasně narozených dětí, jakmile jsou toho děti schopné (často mnohem dříve, než jim dáme první příležitost).
Nažloutlému a hustému mléku, které po kapičkách teče první dny po narození miminka, říkáme mlezivo nebo kolostrum. Je to doslova poklad, vysoce hodnotný zázrak plný imunitních látek, každá jeho kapička je pro miminko důležitá. Má lehce projímavý účinek, aby z těla dítěte rychle dostalo smolku (tmavou stoličku, která se nastřádala v těhotenství) a střeva mohla naplno rozběhnout svou funkci. Je ho tak akorát pro malinký žaludek novorozence, který počítá s tím, že bude plněn po malých dávkách, zato skutečně často.
Několik dní po porodu je kolostrum nahrazeno tzv. zralým mlékem klasické bílé, modrobílé barvy. Pokud budeš kojit podle potřeby miminka, tj. kdykoliv dítě, které máš co nejvíce v náručí / na hrudi, chce (a chce nerovná se pláče, ale začíná hledat), vytvoří se zpravidla mléka tak akorát a nepotká Tě bolestivé nalití prsů, které zažijí některé maminky, které kojí podle mnohými zdravotníky doporučovaných intervalů. ​

​Prostě raději umři hlady. Tečka. Třeba i na Štědrý den. (V ten den jsem text k tomuto mýtu psala J)
No, mělo to být trochu na odlehčení, ale vlastně mi to přijde docela vážné. Kdo na to přišel, že nejlépe pro zdraví svého kojeného potomka uděláme, když se budeme živit starýma rohlíkama a suchou rýží? Kojení je zcela normální stav ženy a něco, co dítě přirozeně očekává. Neočekává však, že se kvůli němu budeme neustále bát, zda jsme náhodou nesnědly něco, co by ho, bože chraň, mohlo nadýmat.
Ano, možná by se našla potravina, která Tvému miminku komplikuje trávení. Je sice pravděpodobnější, že pláče z jiných důvodů, ale budiž. Můžeš zkusit vysledovat, co mu vadí a dotyčnou věc vyřadit z jídelníčku. Ale preventivně osekat jídelníček, který je typický pro Tvou rodinu a tudíž je naopak žádoucí, aby si na chuť jednotlivých věcí miminko zvykalo, nemá žádný smysl, ani nebylo nijak odborně prokázáno, že by to mělo kýžený efekt.
Takže v klidu. Do salátu hrášek, na rybu citron, houbového kubu navrch. A kdo zvažoval, zda není čas přestat kojit, aby si mohl konečně připít jinak než džusem, asi už ví, co bych mu poradila. Šťastné a veselé a dobrou chuť! Alkohol do mléka v zásadě nepřechází. (Což není nabádání k alkoholismu, sama nepiju.)

Nechci bagatelizovat situace, kdy miminko špatně prospívá a je potřeba zjistit příčinu. Těch může být vícero, ale rozhodně je velká škoda je smést ze stolu zavedením pojmu slabé mléko a nasazením příkrmů.
Mateřské mléko je zázračná tekutina. Tvé tělo ji vyrábí přímo pro potřeby Tvého miminka, jeho složení se mění v průběhu kojení, z kojení na kojení i jak dítě roste tak, aby vždy dokonale naplňovalo jeho potřebu živin. Nepochybuj o kvalitě svého mléka! Není slabé, málo výživné, či jak jinak ho někdo označil. To jen některé situace nás svádí k tomu si to takto vykládat.
Dost možná je všechno naprosto v pořádku. Miminko se chce kojit z mnoha a mnoha důvodů, nemusí to být vždy hlad, prostě chce být u Tebe, zahřát se, usnout, zpracovat nějaký zážitek, zmírnit stres, strach, bolest. To může dobře vyřešit třeba i nošení v šátku nebo vhodném nosítku. Možná chce pít častěji, než v nastavených intervalech, což je také pochopitelné, viz mýtus číslo tři. A možná, že by potřebovalo, aby mu mlíčko více teklo. To už samozřejmě vyžaduje řešení: je třeba zajistit, aby maličké dostatečně a efektivně pilo například úpravou přisátí a polohy, stlačováním prsu či dobře načasovaným přeložením na druhý prs. Ano, někdy je dobré podpořit tvorbu mléka, někdy je potřeba hledat řešení v (dočasném) příkrmu. Nijak to však nesouvisí s kvalitou mateřského mléka. Nekvalitní mateřské mléko, v případě běžně živené ženy, v zásadě neexistuje. Nemusíš se bát. ​

Procházím kolem vily nejbohatšího Čecha. Vila je slabé slovo. Palác? Obrněný palác. Vysoký plot a bezpečnostní kamery. Zatímco zapisuji své jméno do blízké keše a čtu komentáře o tom, jak někdo raději zakoupí úsporné žárovky, jen aby pán už nadále nebohatl, mé myšlenky se vydávají úplně jiným směrem.
Žije tu šťastný člověk?
Mohu jen tušit, jak se uvnitř cítí. V bezpečí? Ve vězení? Kdo ví. Představoval si to takhle na začátku své slibné kariéry?
Možná, že na vile nezáleží. Snad ani desítky kamer a přísná ostraha nic nemění. Kdo je šťastný? Ten, kdo cítí lásku a raduje se z úsměvů svých dětí? Koho baví práce a umožňuje mu realizovat své touhy? Ten, kdo je svobodný? Kdo má čisté svědomí? Komu slouží zdraví? Má důvěrné přátele? Kdo je rád na světě?
To by mohlo jít, ať už s vilou za sto milionů, nebo bez ní, no ne?

Vybarvujeme s dcerkou mandaly. Těšila jsem se na tuhle chvilku pro sebe, soustředěné vypnutí, dospěláckou relaxaci. Precizně volím barvu za barvou, piplám se s detaily, ladím k sobě jednotlivé segmenty. Beri vedle čárá a čmárá do své růžičkové, ideál. Jenže najednou, zcela bezelstně, přichází s dotazem, který dobře znám a po kterém se ve mně obvykle (jo, taková jsem já) zvedá vlna odporu: Můžeme tu tvoji vybarvovat spolu?
„Cože, spolu? Jako, že mi do toho bude čmárat? Konec dokonalého ladění? Pěkně každá na svůj papír!“ Takhle to ve mně obvykle křičí. Možná to znáte. Ale dnes, dnes přišlo jakési osvícení. Nevím, čemu vděčím, snad té zaslechnuté větě o důležitosti společného tvoření pro sebevědomí dítěte pár dní zpátky, ale na chvíli se zastavuji, zhluboka se nadechuji, a odfoukávám všechny tyhle pravděpodobné myšlenky z dosahu. „No jasně, pojď!“ slyším se, a sama sebe překvapuju. Vděčně si přisedá blíž a už mi to tam mastí hnědou vedle mých poctivě volených modřinek a žlutavek.
Už po chviličce společné tvorby jsem naprosto dojatá. O kolik se asi běžně připravuji, když chci to těsto dohníst pořádně, pexeso vystřihnout bez zubů a sponku si nandat tak, abych nějak vypadala. Naše společná mandala svou krásou (odpusťte, snad jsem trochu zaujatá) zdaleka přesahuje cokoliv, co bych bývala vytvořila sama. Dostala tolik života, radosti a jasu a přitom není o nic méně harmonická, než kdybych si v ní nadále uspokojovala svou touhu po dokonalosti. A co víc. Zářím spokojeností, mé dítě září spokojeností, prozářily jsme celý byt a budeme spolu ve vzpomínce zářit asi ještě hodně dlouho.
Děkuju. A tu mandalu zalaminujeme, aby nám to společné záření ještě dlouho připomínala. 

"Život se netočí kolem šátku, šátek pomáhá žít život." Touhle větou jsem tři dny zpátky zakončila rozhovor o přínosech nošení dětí pro jednu diplomovou práci. A po bezmála dvouhodinové snaze ty přínosy co nejpřesněji popsat a vystihnout jsem konečně pocítila, že to je ono. Ano. Šátek mi především pomohl žít i s malým dítětem po boku (tedy spíše na břiše) svůj, přiměřeně miminku přizpůsobený, nicméně velmi naplněný život. Umírnil často velmi náročné chvilky, kdy jsem se jako mnoho žen-prvomatek musela srovnat s tím, že nemohu plánovat svůj čas na minuty, tak jak jsem byla předtím zvyklá. Že jsem mnohem více než kdy dříve odkázaná k trpělivému sezení a, po dvou dětech již sladkému, tehdy však tísnivému nicnedělání. S dítětem na srdci jsem našla skvělou cestu, jak propojit péči a lásku a přitom nezanedbávat své potřeby. Jak si udělat snídani dříve než v půl jedné odpoledne. Jak nakojit prtě a přitom vyvenčit psa. Jak se zúčastnit večerního setkání s přáteli, i když jsem nehodlala nechat malé miminko spát samotné doma. Šátek mi dokonce umožnil zcela neopustit svou tehdejší práci ve spoluřízení jazykové školy (ohlídala jsem si jen první měsíce, do kterých jsem si žádné maily a telefonáty nepustila). Měla jsem v něm báječného společníka, díky kterému mohla dcerka spinkat, jíst i poznávat svět kdykoliv potřebovala, zcela v jejím harmonogramu, aniž bych přitom musela nějak zásadně omezovat ten svůj. Výsledkem bylo spokojené miminko, kukačka vykukující do světa z bezpečí maminčiny náruče, a spokojená já, v nádherné, až povznášející blízkosti se svou maličkou a přitom stále o dvou nohách i rukách, které mi byly k dispozici. 
Takže ano, všechny ostatní důvody k nošení rozhodně nejsou zanedbatelné. Jsem přesvědčená, že miminko potřebuje maminčinu blízkost, dech, srdeční rytmus, houpavý pohyb, hlas, polibky, konejšivý dotyk rukou na zádíčkách a tak podobně. Vnímám benefity nošení pro jeho zdravý psychický i fyziologický vývoj. Jsem nadšená z jednoduchosti, se kterou nošení dětí pomáhá vytvářet vazbu mezi rodičem a dítětem (bez které vůbec není snadné své dítě třeba i "jen" nakojit). Byly jsme si tak blízko, že bylo snadné číst potřeby maličké, reagovat na drobné signály, potvrzovat, že ji vnímáme, nasloucháme, že má svou hodnotu. Ukazovat, že život je fajn, bezpečný a dobrodružný zároveň. Ale to nejdůležitější zůstává: že se ten fajn život dá s radostí a uspokojením žít. 

Když jsem začínala nosit v šátku, už nějakou dobu se vedl intenzivní boj kolébka versus vertikál. Dvě mírumilovné skupiny žen, které to, jak jinak, myslely nesmírně dobře, se navzájem častovaly výměnami, které se občas ani s přimhouřeným okem nedaly nazvat otevřenou a respektující diskusí. Nešlo se tomu moc vyhnout, koneckonců každá z nás si nakonec musela vybrat, který způsob si pro sebe vyvolí za správný a která parta tak získá vytoužený bodík. Pro mnohé ženy to muselo být nervyrvoucí rozhodování, vždyť která matka chce pro své dítě něco špatného! Úplně mi to teď asociovalo podobnost s přístupem paní Kiedroňové, která svou dokonalou a jedinou správnou manipulací s miminky nejednu ženu přesvědčila o její naprosté neschopnosti zvednout, přenést a položit své dítě. 

O pět let později mi diskuse kolem kolébek a vertikálů přijde skomírající, tábory usmířené, nebo se to už prostě tolik neřeší. Snad jsme se naučily, že důležitější je koneckonců nosit (a některé už i uznáváme, že i kočárkující ženy mají právo na život). Abychom si však příliš neužívaly poklidného poradenského života, vyrobily jsme si nové téma, které si soukromě nazývám bojem o kojení. Bojem o SPRÁVNÉ kojení. A to ve velmi absurdní podobě. Coby poradkyně se totiž dnes (alespoň jak to vnímám ze svého bezprostředního okolí) snažíme hlavně podporovat. Jsme spíše průvodkyně, dodáváme odvahy, vedeme k přirozenosti, říkáme ženám, že se mají spolehnout na svou intuici, že jistě nejlépe cítí, co je pro ně a jejich děti nejlepší. Ukazujeme jim to, čemu věříme, jsme však k nim vlídné a chápavé a snažíme se nic nevnucovat. Ale jakmile se tyto otevřené a podporující ženy-poradkyně setkají v partě, opět propukají vášně. Příčná poloha versus savčí poloha, cévka nebo stříkačka, důvěra nebo pískavice a benedikt... kdo nekojí s námi, kojí proti nám! Takže milé kolegyně, do zbraně, pojďme těm druhým ukázat, jak se věci mají a jak mylné a škodlivé jsou postupy a principy, které ostudně šíří mezi nebohé maminky! 

Doprdele už! (Trochu to schválně hrotím, ale fakt mi to už začíná pít krev.) To opravdu nejsme schopné vlídné a naslouchající diskuse? Jak je možné, že v dnešní době milionu možností, kdy nic nemusí být černobílé, někdo jen tak řekne, že tohle je správně a to, za čím stojí jiná organizace s jinou zkušeností je pitomost? Kde jsme ve vztahu k sobě navzájem zapomněly na respekt a takt? Nemá i každá poradkyně právo na svou cestu a intuici, na určitou suverenitu v rámci nastoleného paradigmatu? A naopak i na loajalitu k tomu, kdo ji školil, aniž by se před druhou skupinou musela omlouvat, že to není tak docela, jak to vypadá? A třeba i na své omyly, skrze které reflektuje svou praxi a pomáhají jí v dalším růstu? Vždyť přeci i my, stejně jako ženy, které podporujeme, děláme to nejlepší, co v danou chvíli můžeme a umíme. Nikomu záměrně neškodíme. (Pokud se nesnažíme, nevzděláváme, pracujeme špatně, zaručeně nás to diskvalifikuje.) Zasloužíme si vzájemnou úctu a respekt, naslouchání našim příběhům a zkušenostem. S cílem pochopit a obohatit se, ne přesvědčit o omylu. 

Jasně. Taky mám někdy sklony obhajovat sebe samu vymezováním se proti "nepříteli".  Je to jednoduché, celkem účinné, zakořeněné hluboko v nás. Třeba nedávno jsem se na FB zlobila na péči v porodnicích, i to je jistě nespravedlivá generalizace a povýšenost. A nemám zrovna pochopení pro kolegyně, které těhotným ženám doporučují kloboučky a odsávačky a povídají o jejich "špatných" bradavkách. Takže máslo na hlavě. Ale přesto všechno, ve svém nehynoucím idealismu, už se tak těším, že až uplyne dalších pět let, tak zase bude jedno, jestli jsme s klientkou zkusily příčnou nebo vertikální polohu, hlavně když to všem vyhovovalo a přineslo kýžené výsledky. Nebo zda se mnou zkusí jednu a s kolegyní druhou a pak si svobodně vybere a my se přesto budeme moci s úsměvem pozdravit a říct si, proč u téhle paní fungovalo víc tohle. A že o tom budeme moci otevřeně mluvit na pokročilém kurzu Mamily, Laktační ligy i Bavlnky a nebudeme si muset na nic hrát. 

Já vím, je to život. Pedagogická x filozofická fakulta, geografie v Praze nebo v Brně, Waldorf x Montessori, Buda nebo Pešť, křesťanství nebo islám... ale pro mě byla vždycky nejlepší ekumena. Já mám (reflektovaně) ráda Mamilu i Bavlnku. A vlastně i Laktační ligu. Nebo hlavně ty jednotlivé ženy, které je tvoří. A které stejně jako já dělají to nejlepší, co právě mohou.