„Cože, spolu? Jako, že mi do toho bude čmárat? Konec dokonalého ladění? Pěkně každá na svůj papír!“ Takhle to ve mně obvykle křičí. Možná to znáte. Ale dnes, dnes přišlo jakési osvícení. Nevím, čemu vděčím, snad té zaslechnuté větě o důležitosti společného tvoření pro sebevědomí dítěte pár dní zpátky, ale na chvíli se zastavuji, zhluboka se nadechuji, a odfoukávám všechny tyhle pravděpodobné myšlenky z dosahu. „No jasně, pojď!“ slyším se, a sama sebe překvapuju. Vděčně si přisedá blíž a už mi to tam mastí hnědou vedle mých poctivě volených modřinek a žlutavek.
Už po chviličce společné tvorby jsem naprosto dojatá. O kolik se asi běžně připravuji, když chci to těsto dohníst pořádně, pexeso vystřihnout bez zubů a sponku si nandat tak, abych nějak vypadala. Naše společná mandala svou krásou (odpusťte, snad jsem trochu zaujatá) zdaleka přesahuje cokoliv, co bych bývala vytvořila sama. Dostala tolik života, radosti a jasu a přitom není o nic méně harmonická, než kdybych si v ní nadále uspokojovala svou touhu po dokonalosti. A co víc. Zářím spokojeností, mé dítě září spokojeností, prozářily jsme celý byt a budeme spolu ve vzpomínce zářit asi ještě hodně dlouho.
Děkuju. A tu mandalu zalaminujeme, aby nám to společné záření ještě dlouho připomínala.