Jak již samotný název říká, hlavním tématem knihy je snaha o nalezení přístupu k dětem, který bude prostý jakýchkoliv podob mocenského boje. Přístup, jehož krédem je situace "výhra - výhra", tedy kdy všechny zúčastněné strany "konfliktu" odchází spokojené, protože se jim podařilo nalézt možná netradiční, ale zato pro všechny přijatelné řešení. Gordon k tomu využívá tří doplňujících se a dle potřeby navazujících kroků: aktivního naslouchání, já sdělení a metody "bez poražených". Dohromady tvoří kostru tzv. efektivního rodičovství, které autor a jeho kolegové vyučují, a kniha Výchova bez poražených je úspěšným pokusem předat přístupy, které se jim osvědčily u široké veřejnosti, v co nejucelenější a přesto čtivé formě každému, kdo chce hledat a najít skutečně účinné a dlouhodobé řešení. (I v ČR se navíc můžete zúčastnit kurzů efektivního rodičovství.)
Aktivní naslouchání doporučuje Gordon hlavně pro situace, kdy problém vlastně vůbec nenáleží rodiči (i když ten by ho často rád rychle vyřešil a tím se ho zbavil), ale dítěti, které by se mělo naučit, jak si s ním poradit, a my mu k tomu můžeme poskytnout laskavý a bezpečný prostor. Vyzývá rodiče, aby dětem přestali doporučovat řešení, udělovat rady, napomínat je, posuzovat jejich přístup, konejšit je, zjišťovat podrobnosti, dotazovat se, chválit atd. Namísto toho doporučuje nezasahovat, přitakávat, projevovat zájem, vybízet k hovoru a pokoušet se vyjádřit smysl toho, co se snaží vyjádřit samo dítě, tedy zrcadlit jádro sdělení a tím mu poskytnout zpětnou vazbu a příležitost k dalšímu popisu situace, uvolnění emocí a nalezení vlastního řešení.
Krátký příklad:
Dcera: Dneska vůbec nechci večeřet.
Otec: Nemáš chuť jíst. (Místo třeba: "Ale jdi ty, musíš mít hlad", což by vyvolalo spíš zaseknutí dcery než vysvětlení, co se děje.)
D: To určitě nemám. Jsem hrozně vynervovaná, než abych něco jedla.
O: Něco tě trápí, co?
D: Je to vlastně ještě horší, mám velký strach.
...
V situacích, kdy se něco nezdá rodiči, tedy on je ten, kdo má problém, doporučuje Gordon používat tzv. "já sdělení". Základní princip je jednoduchý: neútočit, neobviňovat, nehodnotit, ale popsat nepřijatelné chování, mé pocity z něj a jasné a konkrétní důsledky, které na mě má. Místo: "Zase jsi přišla pozdě, to snad nemyslíš vážně, budeš mít domácí vězení!" třeba "Přišla jsi o hodinu později a nezavolala jsi mi, abys mi o tom řekla. Pořád jsem musela myslet na to, kde jsi, a nemohla jsem se vůbec soustředit na práci." Základ je v nepoužívání různých komunikačních faulů, tedy obratů, které akorát zablokují další komunikaci, než aby vedly k řešení.
Pokud se problém týká obou či všech zúčastněných, je nasnadě použít vedle aktivního naslouchání a já výroků i metodu bez poražených, tedy hlavní ideu celé knihy. Ta se skládá z několika navazujících kroků: Určení a popsání problému, brainstorming nejrůznějších možných návrhů řešení, výběr toho nejpřijatelnějšího pro všechny strany, vymyšlení způsobu, jak ho realizovat a následné vyhodnocení, zda to takto funguje. Důležité je, aby nalezené řešení neznamenalo jen kompromis, ústupek, se kterým se plně neztotožňujete. Důležité je hledat cestu, která skutečně bude vyhovovat všem. Takhle ve zkratce to může působit přesně jako jeden z těch univerzálních nefunkčních návodů vlastní tolika knížkám o výchově a asi by to vyžadovalo mnoho detailů k doplnění, takže zájemcům doporučuji přímo autorovy přesvědčivé argumenty a zkušenosti.
Celkový dojem? Jak už tomu u mně a podobných knih bývá, prošla jsem si několika fázemi. Po dychtivém čtení a snaze o okamžitou aplikaci zjištěného, která vedla k poněkud přehnané a místy lehce stresující snaze "všechno to už dělat správně", přišlo vystřízlivění a znormalizování. Nazíráno s odstupem pak vidím, že mnohé myšlenky a praktiky efektivního rodičovství zapustily kořínky, našly si trvalé místo v mém přístupu a staly se mými vlastními. Sahám po nich ráda, někdy intuitivně, někdy se musím hodně zamyslet, když hledám cestu z komplikované situace, než mě napadne vyzkoušet některé z nabízených řešení. Mnohdy zůstávám nepoznamenaná. Velká část myšlenek knihy pro mě nebyla nijak revoluční, vlastně jen zapadly do mého světonázoru a trochu ho upravily. Ač podobně nebo úplně jinak, věřím, že mohou posloužit každému, kdo touží najít cestu mezi autoritativním a liberálním rodičovstvím a vychovávat spokojené, sebevědomé a zodpovědné děti, které nás budou respektovat tak (a právě tak), jako my respektujeme je.
Gordon, Thomas: Výchova bez poražených. Malvern 2012.